Cestování

24. července 2016 v 16:21 | Mal
Pokud by se zde ještě někdo náhodou objevil, najdete mne na i-survived.blog.cz, kam píšu cestopisy ze svých výprav po všech koutech světa.
 

Sám

16. října 2014 v 22:54 | Mal |  Povídky
Sám

je to jak sen, co utek do noci
jak prodejná dívka, co jej následovala vzápětí
jdu kolem garáží a cítím kolem město
město plný pachů, asfaltu a splašků
město plný lidí

chybí mi vůně lesa a hor
ten pocit být daleko - daleko a
sám
si broukat v mechu sobí ukolébavku
sám
se brodit ledovcovou řekou a pak mrznout
sám
mávat zapadajícímu slunci z týlu světa
sám
moknout a nemít kam hlavu složit
sám
bloudit tundrou a už nemoct, ale kráčet pořád dál
kráčet sám

proč jen na to nejkrásnější musí být člověk sám?


Ozvěny severu - Výstava

1. října 2013 v 22:38 | Mal
...aneb proč si neudělat reklamu sama na sebe.
 


Severská

28. července 2013 v 2:51 | Mal |  Povídky
Prchá voda ze strání
svit, svobodu pohání
je to moje pokání
můj klid, má jistota,
má duše, moje štěstí
zatratit život na předměstí
a nechat mysl plout,
přestat dýchat, brečet štěstím
nechat se strhnout bystřinou
poslední nádech, poslední sbohem
a pak už jenom spočinout.
Do náručí té dravé vody,
do světle modrých divých pěn,
co vezmou život na potkání,
co umožní žít věčný sen,
co dovedou mě do ráje
- ten není v nebi, pro mě ne
pro mě je tam, v té bystřině;
s duněním mele kamení,
v horách ta řeka pramení
a moje srdce rozbité
- už nebije, jen pro ni.

Předcestovní horečka

2. července 2013 v 22:59 | Mal |  Já, ten kreativní cvok
Nadpis mluví sám za sebe. Týden a půl, to je dlouho, to je dlouho... TO JE CHVILIČKA!!! Kdož věříte v Boha modlete se za nás, ať nám vyjde počasí. Ať tam (opět) není Breivik a my se můžem v klidu mrknout kam chcem. Ať se nerozbije auto. Ať nikdo není nemocnej. Ať je zkrátka všechno téměř dokonalé. Jen téměř, protože po zážitku naprosté dokonalosti bych nejspíš byla nucena spáchat sebevraždu. K čemu by byl život bez vyhlídek? Ach... pomoc. Prázdniny jsou vždy kreativní. Když už si člověk najde čas ponocovat, sám v koutku tvořit příběhy do půl čtvrté do rána, to je ona téměř perfektní chvilka. Čas, který je jen váš a vy v něm, zapoměnuti okolním světem, tvoříte světy zcela nové. I když je možná nikdy nikdo jiný neuvidí. Už existují. Jakmile je jednou uplácáte z písmen a šílených myšlenek, už je nikdo nevymaže. Jsou jako moje děti, jen o dost lepší, protože nevřeští. Čímž se dostávám zpátky na zem. Asi je čas skončit. Užijte si léto! Pro mě je svým způsobem poslední.

Karty

13. května 2013 v 21:28 | Mal |  Povídky
...aneb moje oblíbená polemika nad Bohem, peklem a lidskou naivitou.


Ublížil, znesvětil,
v hlavě ticho v tichu smrt
bledé tváře pokoření
kaj se, padlý smrtelníku

nemusím, nemusím,
karty hraju s ďáblem
a ty si myslíš, že máš na víc?
jdi do ráje, upaluj!

boha hledej marně,
svatoušku, co nepoznal jsi hříchu
projdi nebe naskrz a na věčnost si zoufej
- on hraje karty s námi

3. Maso

8. dubna 2013 v 13:44 | Mal |  Sny
Já se na horory už nedívám nějakej ten rok... takže to nebude tím.

Spadla krytka, cvakl blesk, kolem mne přítmí, šero, šedo, pouliční lampy umírají, nikde ani živáčka. Jenom my… a ten dům, zlověstně se tyčí vprostřed města a přitom stojí tak hrozně sám. Kráčím dovnitř, bílá chodba, ticho, klid, a pak už jenom já, krev, hadr a démon, rituál, planou svíce, maso - našedlé, protkané zelenými nitkami, shnilé, zkažené, páchnoucí, zlé, a potom další dva kusy, ale čerstvé, právě z kůže stažené, od kosti zaživa odřezané. Krev kape, balím maso do bílého plátna ihned sajícího krev, utíkám, schody, mramor, útroby domu se stahují, slyším dusot, pohlcují mne, nechápu, bojím se, zlo je blízko. Zapadám do nejbližší místnosti a klíčovou dírkou vidím, jak chodbou kráčí monstrum, démon, na hlavě rudou kůži - ne to není kůže, ale maso - místo zubů břitvy. A ta mazlavá věc, kterou stálé držím v rukou se pohne, jednou, dvakrát sebou zacuká a náhle se začne dravě hnát vpřed, pryč z mé, teď již zakrvácené náruče. Křičím, pouštím maso na zem, prchám, co nejdál, co nejrychleji, pryč, pryč, pryč a maso mne pronásleduje, honí mne, čerstvé i to zkažené, sápou se a drápy skřípou, jak se démon rozbíhá.
Ječím, budím se, teče ze mne pot a slzy, třepu se, skoro nedýchám - bojím se.

2. Ebola

3. dubna 2013 v 20:03 | Mal |  Sny

Čas, čas.... sakra. Zmizel z dohledu.

"Kam to letíme?" ptala jsem se zmateně. "Vždyť Londýn už jsme přeletěli! Tohle je Atlantik."
"Zpívej s námi a neděs se, máme soukromé letadlo, né? Chtělo se nám do Brazílie, tak letíme do Brazílie. Chytat lvy."
"Ale v Brazílii lvi nežijí," pokusila jsem se chabě protestovat. "To musíte otočit do Afriky."

1. Strach

9. března 2013 v 9:13 | Mal |  Sny
Otvírám oči a mžourám na monitor. 9.3.2013. Březen. Hm.. Moment, BŘEZEN? CO?!
Minulý měsíc jsem asi prospala. Chodila jsem s těžkou kuklou přes hlavu a neviděla, neslyšela, jen se topila.... v tom všem. To je jedno. Ale hodí se to k tématu - zavádím novou rubriku "Sny". Chtěla jsem z nich udělat jednu povídku, která bude postupně ukrajovat tu hranici mezi snem a realitou, ale tohle je pozvolný proces a nové sny stále přicházejí, takže tomu nechám čas minimálně do maturity. Ale ty sny, aspoň kousek po kousku, vám sem hodit můžu, a začínám dnes, už tak dva tři roky starým snem. Je psaný tak, jak se stal, takže čekejte i trapné, i nelogické (i nepříjemné, i nechutné) okamžiky. Sen je sen. Nebo je něco víc?

1. Strach
Běžela jsem nekonečnou chodbou bez oken. Lil ze mě pot, ale něco mi říkalo, že pokud se zastavím, zemřu. Nejsem si jistá, jak dalece můžu tuto předtuchu pokládat za mylnou, protože se velmi brzy ukázalo, že na tom, jestli se zastavím či ne, vlastně vůbec nezáleží. Chodba náhle skončila a já proletěla skrz zavřené ztrouchnivělé dveře.

Masky

29. ledna 2013 v 22:43 | Mal |  Povídky
Směje se on a směje se ona
dělíc je šedivá trpká clona
smějí se oba a přece ne spolu
smějí se žalu a smějí se bolu.

Hýří život, zvoní smích
na tvářích masek pobledlých
na rtech, jež rády líbají
aby v smogovém oparu
přivedly tělo do varu
do víru tupé lidské vášně
všem účastníkům známé, jasné
která se s nocí budí
a východem zas hasne.

Slunce se mračí nad městy
hřeje ty lidské schránky prázdné
schránky, jež v každodenním honu
někde ztratily to krásné.

Smějí se všichni a jeden pláče
vždyť sundal svou masku, masku hráče
sejmul ji a ukryl pod kabát,
aby na chvíli smyl ze svých očí chlad.

Sundal si masku a všichni hledí
očima hltají, očima jedí,
hledají tu krásu v jeho duši
hledají život, pravdu, která nelže
hledají naději co zbude
když vše ostatní selže.

Hledají, pátrají a vidí jen prázdnotu,
jež v hávu sestersky ukrývá temnotu.

Smějí se masky a pláčou lidé,
padají do prachu před tím, co přijde,
padají do prachu před tím, co byli,
však pozdě je. Lidskost utratili.

Dušičku zbloudilou svírá mrazení - lze v tomto světě najít spasení?

Kam dál