Mal na Blog.cz

zase jsem tu měsíc nebyla - pardon - nestíhám, nestačím, atd., škola, kometa, škola, kometa, kometa :D (ale mám vás pořád ráda i pokud jste náhodou někdo z pardubic)... bude povídka (možná), bude všechno, jenom ne teraz, JE TU JARO!!!! ZELENÁ!!! musím ven, promiňte, já se objevím až dostanu úpal :)

Cvaknula spoušť. Třesk! Tupé žuchnutí. A pak už jen kapky, jedna po druhé, kap, kap, kap. Oči neviděly, uši neslyšely. Prázdné zornice se potáhly závojem smrti a netečně zíraly na scénu jako dvě mrtvé krysy, co se utopily v té bezedné hlubině duhovky okolo. Krev přestala skrápět zem a plíživě se rozlévala po mramorové podlaze, aby se na věčnost mohla vsáknout do zeminy mezi spárami monstrózních plátů mlčícího kamene. Tělo zvolna chladlo a jednotlivé orgány ustaly v činnosti. Několik zbývajících neuronů sebou zaškubalo v křeči a potom se navždy odmlčely. I ta krev, poslední hýbající se složka, se nakonec začala srážet a zasychat, až na zubatých okrajích rozdrcených kůstek vytvořila vínové ornamenty, které zdobily vchod do rozšklebené díry zející v hlavě. Druhá polovina lebky se válela za oltářem. Úlomky kostí a kapičky krve smíšené s mozkomíšním mokem krášlily tvář panenky Marie, jejíž socha na mne zlostně shlížela a jistě tiše zuřila, jak jsem si mohl dovolit takto zhanobit svaté místo.

KDO SI TENTO ČLÁNEK NEPŘEČTE, JEN PRO MĚ MRTVEJ!!! :D Vážení a milí, pokud sem vůbec ještě někdo chodí, ráda bych vás pozvala na literární soutěž, kterou z větší části organizuje jeden můj kamarád a pokud se letos zadaří, tak bych se k nim mohla příští rok připojit. TAKŽE KOUKEJTE POSÍLAT POVÍDKY A SOUTĚŽIT, JASNÝ?!! :) Není to žádná fraška, kterou si vymyslela banda puberťáků, ale normální literární soutěž pro studenty středních škol a gymnázií, na kterou šly příspěvky z kraje, porotci jsou kvalitní spisovatelé atd atd. Tak prosím, join us :)

Přihnalo se další období zoufalství. Hlavou se mi míhá milion nápadů - a troufám si říct, že některé stojí za to - ale nejsem schopná nic z toho NAPSAT. Do háje. DO HÁJE. Do háje!!! Zkuste si to říct párkrát za sebou. To slovo je divné :D Ale kruci, tak hrozně mě to štve!!! Uzávěrka se blíží a já jen tápu. Nápady přicházejí samy od sebe, ale jen ty, které absolutně nesouvisí se zadaným tématem. Zákon schválnosti. A to chci jít studovat žurnalistiku? Vždyť, pokud by se mi tedy podařilo dostudovat, bych stejně nesehnala práci, protože jakmile na věc přijde, NEBUDU SCHOPNÁ NIC NAPSAT. Ach joooo. Píšu sci-fi povídku v hodinách dějepisu a fyziky. Píšu další povídku v zemáku a autobuse. Píšu doma, zase úplně jinou povídku. Dokončím ale vůbec některou z nich? Jestli ne, tak se oběsím. Už navážno. Grrrrr!!!!

Z průhledného sáčku se na mě vysypal zbytek sušených rostlinek. V zoufalé agonii jsem prudce udeřil pěstí do skříně. Ta varovně zapraskala a zakymácela se, což mě vytočilo k nepříčetnosti. Popadl jsem nejbližší židli, která byla po ruce a začal s ní bezhlavě mlátit do skříně.

"Co - si - sakra - myslíš?!" vyrážel jsem ze sebe a při každém slově praštil do dřevotřískových dveří, které jasně dávaly najevo, že udeřím-li ještě jednou, rozpadnou se. Což také (když jsem nepřestal) nakonec udělaly.

Bezmocně jsem zíral, jak se mi moje poslední almara rozpadá pod rukama a hněv ze mne pomalu vyprchal. Postavil jsem židli na umolousané parkety a ztěžka se na ni sesunul. Pak jsem se rozplakal.

Trochec jsme to včera vrámci silvestra přepískly :D a je mi skvěle :) tohle bylo jediný, co mě tížilo, tak jsem to ze sebe vypsala ven a užívám si život :)

Stála jsem na balkóně a snažila se nevnímat okolní mráz. Na stráni za domem se bělal sněhový poprašek. Stromy sténaly pod nápory ledového větříku. Hluk města tvořily běžnou kulisu, autobusy, tramvaje, auta, lidé. Nic neobvyklého. Rozpřáhla jsem ruce a nasávala do sebe zimu, snažíc se z ní vytěžit energii, klid, jistotu. Ale byl den. Slunce se ukrývalo za mraky a já si nemohla pomoci. Nikdo mi nemohl pomoci. Z téhož balkónu jsem asi před pěti hodinami, totálně opilá, lila s podivným pocitem v duši víno, které jsem jemu dovezla ze Španělska. Poslední věc, která nás spojovala. Stojím na tom balkóně, z něhož se před lety zřítil pradědeček, na balkóně, kam chodívá mamka den co den kouřit a vychutnat si ranní kávu, na balkóně, kam zvědavě strkává čumáček naše kočka a s bázlivou nadějí zjišťuji, že mám nad sebou nejistou jistotu. Rok 2011 se přelil a mě připadá, jako by se nic nezměnilo a zároveň mi před očima utekl celý svět. Všechno je jinak než bývalo kdysi. Zlomilo se to, přetrhalo, pošlapalo a další věci zase rozkvetly. Zítra jdeme do školy a nezajímá mne to. Nic si pořádně neuvědomuji. Jen to, že musím změnit své chování.

Už nesmím lidem říkat pravdu, kterou nechtějí slyšet.

Jo, jsem kráva pitomá. Udělala jsem chyby a budu je dělat dál, i když vím, že je to zbytečné. Nejde to překonat. Pravda je pravda. Jan Hus se nechal upálit, já se nechám zavrhnout ostatními. Ale budu mít jednu věc, která mě udrží nad vodou. A oni někde v hloubi duše budou vědět, že si to jen odmítají připustit. Svědomí je udolá. Mně ne. Navíc mám spoustu přátel, kterým to nevadí, kteří pravdu ocení.

I tak jsem ale provedla tolik šíleností! Vlastně ne já, to osud. Něco skončilo, něco mohlo začít, ale já utekla, něco jsem mohla udělat, ale neudělala, něco chtějí, a já nevím, jestli chci, jen vím, že nesmím, abych se sama sobě mohla podívat v zrcadle do očí. Bydlím jinak, nemám doma, dva byty, dvě rodiny, tolik kousků, tolik střepů, obíhám je, starám se, ale už je nikdy neslepím.

A tak stojím na balkóně, v pyžamu, na boso a mrznu, ale chladem se netřesu, protože mám v sobě jakousi vnitřní sílu, která mi dodává naději. Naději, že to třeba bude lepší. Že se stane zázrak nebo že najdu jiný zázrak. Že moje cesta ještě někam povede.

Za zády mi mňouká kočka. Na stromech krákorají vrány. A na bříze pod balkónem, pod tím osudovým balkónem, sedí na větvi osud, kýve se z jedné strany na druhou a směje se mi.

Byla blízko, tak strašně blízko. Slyšela jsem její kroky, nadpozemsky tiché, ale přesto pořád slabě slyšitelné. Šustění jejího roucha, podobné padajícímu listopadovému listí, ve mně vzbuzovalo hrůzu. A tichoulinký, kovový zvuk, který způsoboval vítr tím, jak se otíral o chladné ostří. Jediné, co se mým uším nepodařilo zachytit, byl její dech. Prosté vysvětlení tohoto jevu - ona žádný dech neměla.

Já také již dávno přestala dýchat. Jen jsem se krčila u vlhké skalní stěny a třásla se strachy. Zpočátku jsem naivně doufala, že moje skrýš je neodhalitelná, svůj omyl jsem však poznala v okamžiku, kdy jsem mezi monotónním stékáním vody po stěnách jeskyně zaslechla vzdálenou, tesknou melodii.

Sundance uháněla do krytu jako splašená. Konečně se nadechne čerstvého vzduchu! Jimmy byl oproti ní poněkud skeptičtější, ale nedával to na sobě znát. Nasadil si masku zdvořilé radosti a mezitím zuřivě dumal nad tím, co se ze Sun vlastně stalo a proč si probůh nic nepamatuje. Neměl sebemenší tušení, kam dál to ještě zajde a tak si tiše slíbil, že ji bude sledovat ve dne v noci.

Sbalili se během hodiny. Největší potíže se naskytly, když přišla řeč na zásoby jídla a vody; nakonec zkrátka pobrali vše, co byli schopni unést a s posledním letmým pohledem se vytratili do katakomb. Jejich kroky se rozléhaly podzemními prostorami a nesly sebou jakousi pachuť mrzké naděje. A tu si Jimmy všiml, že Sundance zpomaluje.

Sundance chvíli připadalo, že omdlí. Ten hlas, který slyšela, byl tak úžasně vystrašeně lidský. Odmítala si byť jen připustit myšlenku, že by to mohl být upír na lovu. Tohle byl člověk. Přesněji vyděšená žena. Stoprocentně.

Stejně se musela zeptat, i když si uvědomovala jak absurdní to je. Kdyby to byl upír, slupl by ji jako malinu. "Jsi člověk?" zavolala do tmy.

"Jo." V ženině hlase zazněl strach a nechápavost. "Kdo jsi?"

"Přeživší," odpověděla Sundance a její duše se začala zmocňovat euforie. Zbyli další lidé! "Jmenuju se Sundance. Máš světlo?"

"Ne, rozbila se mi baterka a zabloudila jsem a teď jsem narazila na tebe… páni, já myslela, že jsme poslední! Jsem Kate," dodala ještě.

"Super, Kate. Hele, já v týhle tmě tak trochu vidím, takže se nelekej, až se tě dotknu, ano? Dovedu tě k nám do krytu s tam si všechno povíme."

"Dobře," souhlasila Kate. "Ale pak se musím vrátit k našim. Budou mít starost. A nemáte tam léky? Jasmine je vážně nemocná. Moment, kryt? Jaký kryt?"

"Pst," sykla Sundance a chytla ji za předloktí. "Ne tak nehlas. Není tu bezpečno."

Kate se otřásla a už nepromluvila, jen následovala Sundance jako poslušné štěňátko. Sundance viděla, jak se zpoza rohu vynořil Jimmy s ustaraným výrazem, který se změnil v nevěřícný, když spatřil Kate. Sun lehce zavrtěla hlavou a on ji tiše vedl, tak aby si toho Kate nevšimla.. Jen by ji vyděsili. Navíc jí nějak budou muset vysvětlit barvu jeho duhovek.

"Jak víš kam jdeš?" zajímala se Kate nervózně a hrála si s pramínkem vlasů. "Je tu taková tma."

"Prostě vím," odbyla ji Sundance a nasucho polkla, když náhle pocítila dosud neznámou touhu. Touhu zabořit té ženě zuby do krku. Když znova promluvila, hlas měla přiškrcený. "Hlavně rychle."

Končím. Nemá to smysl. Už nic nemá smysl. Je to v prdeli.

proč umíráme celej život? a proč se zdá tak děsnej dlouhej, ale když to pak přijde, najednou bude krátkej. proč, proč. pěkně zajebaný slovo.

nekončím, ale teď jo. tgeda doufám že nekončím. ale teď musím. Te´d nemůžu. nemůžu. nezvládám to, i když se tvářím že jo. ale teď... když jsem tady sama.... tio mnůžu bejt já. s tím vším, co mě zabíjí. někdy vám o tom řeknu. ale zatím ještě ne. zatím to nedokážu. zatím to částečně nechápu. a částečně jo, a to mě sere. jak nějakej ujetej americkej film. a co z toho? nic.