9. kapitola: Lana

29. prosince 2010 v 21:00 | Mal |  Holka s jizvou na tváři
Nevěděla jsem, co dělat. Před rokem bych prostě vzala nohy na ramena a prchala jako o život. Vlastně ne jako.
Jenže jsem to dloužila mámě. Ona ho taky zastřelila, nenechala mě v tom. Nemůžu ji opustit. Nenapadalo mě ale, co dělat. Neexistoval způsob, jak se proti ní bránit. Vím, že to zní neskutečně, ale to dítě na houpačce, to nebyl člověk. Nemohl být. Z lidí nesálá zlo. Lidé nedokáží měnit své podoby. Zabije mě, jakmile dostane příležitost.
Nadechla jsem se. Tu příležitost nedostane. Jestliže zemřu já, zemře i Lorraine. A to prostě nedopustím.

Odtrhla jsem pohled od Lany a rádoby klidným krokem se vydala k domu. Srdce mi vyskočilo až do krku. Vrzla branka. Lorraine se otočila, na rtech provinilý úsměv. Vyskočila z trávy a rozběhla se ke mně. "Všechno ti vysvětlím, jenom klid a žádnou paniku."
Zastavila jsem se. Měla jsem příšernou chuť se hystericky rozesmát. Ta žena netušila, že se mi omlouvá zbytečně. Sama sobě vydláždila cestu na hřbitov.
"Proč jsi mi nic neřekla?" rozhodla jsem se hrát divadélko. Poočku jsem sledovala Lanu. Sklouzla z houpačky a váhala, jestli k nám má jít. Och, jak roztomile zvládala svou roli.
Lorraine pokrčila rameny. "Broučku, přísahám, že bych ti to řekla, ale přišlo to tak náhle… ani nevím jak se to stalo, ale najednou jsem stála před dětským domovem a vedla ji k nám… ty jsi se poslední dobou změnila… jsi už zase normální… myslela jsem, že by to mohlo být fajn, kdybychom zase byly pohromadě."
Ač jsem nechtěla, v očích se mi objevily slzy. "Pohromadě? Už nikdy nebudeme pohromadě! Dean je mrtvý a nikdo mi ho nevrátí! A tahle bestie," ukázala jsem na Lanu, která jakožto správné dítě zkrabatila čelíčko a chystala se k vyděšenému pláči, "tahle bestie je stejná jako její otec! Zabije nás obě."
Lorraine skousla ret. "Carley, já vím, že je to hodně zlých vzpomínek, ale ta holka za nic nemůže. Byla miminko, když se to stalo; nic zlého neprovedla. Nikoho nezabije. Nezapomínej, že je to tvoje sestra."
Zalapala jsem do dechu. "Ona není moje sestra," zasyčela jsem, skoro nepříčetná. Vůbec není člověk, copak to nevidíš?"
"Carley, Carley…" Lorraine se teď tvářila vyděšeně. "Přece nechceš do ústavu, že ne."
Sklaplo mi. Došla mi slova. Moje vlastní matka mě chce šoupnout do blázince, protože přivedla domů vraha? Bože, pokud nějaký jsi, ty mě asi vážně z hloubi duše nenávidíš. Každopádně, vlastně jsem mohla být ráda, že ještě žiju. Taky se mohlo stát, že by přišla v noci a s klidem nás obě podřezala. Lana si ale chtěla hrát. Užívala si tu hru. Inu, i Alan zbožňoval hry. Teď jen musím být chytřejší než oni.
Hlavou mi probleskla spásná myšlenka. Stačí jen vydržet do noci. Přesněji řečeno do večera; do západu slunce. Olízla jsem si rty a nasadila falešný úsměv číslo tři. "Promiň. Já se… uklidním. Zvyknu si. Jenom… víš, když ji vidím, vždycky si vzpomenu na tu noc… na Deana… mrtvého… a na něj… na to, co mi udělal…" Přejela jsem si rukou po zjizvené tváři. "Tahle jizva není to, co bolí nejvíc. Jsi žena. Zkus si to představit. Že by ti to někdo udělal a ty bys potom musela žít s jeho dcerou v jednom domě. Copak nechápeš, jak to bolí uvnitř?"
Lorraine na mě tiše hleděla. "A copak ty nechápeš, že mě zabíjí žít neustále sama?"
No to se podívejme, přišel čas zúčtování. Nic se nepromíjí, výčitky budou létat vzduchem, tak bacha, ať vás nějaké netrefí, nemuseli byste to přežít. "Máš mě," namítla jsem.
Zavrtěla hlavou. "Tebe jsem ztratila té noci."
Vlastně se tak moc nemýlila. Ale i přes to všechno, děs, hrůzu, krev a bolest, to byla moje máma. "Radši si pořiď chlapa, než dítě, které má v sobě geny vraha."
"Ze všech jsi měla panickou hrůzu." Její hlas mě obviňoval. No tak to je trochu moc, ne?
"A divíš se?!" vybuchla jsem. "Probuď se konečně a vzpomeň si! Já vím, že na to nechceš myslet, ale nemůžeš zapomenout, co mi udělal! Život jde možná dál, ale tvůj románek na mě zanechal stopy, které jen tak nezmizí, ani když bys vzala paměť a zmáčkla delete. Ten náhrobek v kalifornii taky není jen výplod tvé mysli. A co moje tělo? Na to jsi už zapomněla? Sakra mami, prober se! Na světě jsou miliardy a miliardy dětí, co čekají, až je někdo vezme do své péče a ty si musíš vybrat zrovna ji?"
"Ona nic neprovedla," opakovala Lorraine zatvrzele. Panebože, prosím, že tohle neříká moje máma, ale démon v její mysli, který ji ovládá; že ji zhypnotizovala, zblbla nebo co to vlastně umí za ďábelské kousky.
Tak či tak, nemělo smysl se s Lorraine hádat. "Odmítám bydlet s jednom domě s vrahem a dítětem vrahů."
"Cože?!" vyprskla.
Nevzrušeně jsem vytáhla mobil a poslepu začala psát esemesku. Modlila jsem se, aby si ji přečetl včas. "On zabil Deana. To je první vrah. Druhý jsi ty. Vím, hájíš se tím, že to bylo z nouze a kvůli mně, chápu. Ale vystřelila jsi s úmyslem zabít. Ne každý by něco takového dokázal. A potom s klidem živořil dál."
Nejspíš jsem vyslovila jednu z těch krutých pravd, které lidé neradi slýchávají, protože se jí v očích zaleskly slzy a ruka cukla směrem ke mně, aby mi vrazila pořádnou facku. Instinktivně jsem uskočila dozadu. "Biješ mne, protože mám pravdu."
"Jsi nesnesitelná," sykla Lorraine a já doufala, že všechno, co mi dnes řekla a udělala není její chyba, že za to může Lana a její mimořádné schopnosti, že ten zhoubný odér, který se kolem ní šíří, pronikl do mámy jako rakovina a totálně oblouznil její mysl.
Mobil mi zavrněl v ruce. Přijde. Panebože, on přijde! Teď jen nedat najevo vzrušení. Není naděje. Není naděje. Páni, ale já možná neumřu! Tedy ne dnes. Pokud náhodou neumí Lana nějakým záhadným způsobem číst esemesky. Nechám se překvapit; nyní zpět k divadlu.
"Tak mě seznam s tou malou zrůdičkou," navrhla jsem drze.
Lorraine se na mě zamračila, ale jakmile pohlédla na Lanu, celá roztála. Po tváři se jí rozlil zbožňující úsměv a její hlas byl přesládlý, když ji jemně vyzvala: "Pojď za námi, broučku."
Chcípni, broučku, bručela jsem si v mysli. Chcípni nebo uteč, protože za chvíli ti rozdrtím ty tvoje titěrný křidýlka, tvý nevinný očka vypálím kyselinou a srdce naservíruju kojotům. Ne počkat - ty žádný nemáš a pokud jo, tak je tak prohnilý, že by se akorát otrávili. Jsem zlá a bezcitná? Omyl - jsem zoufalá, vyděšená a rozhodnutá přežít. Už žádný troska co se bojí vlastního stínu. Tímhle jste to přehnali. Pořád jsem se bála, že mě Alan najde. No - tak teď mě v podstatě našel, jen místo sebe vyslal na smrt posla. Nemám co ztratit. Kromě života. Aspoň se tam setkám s Deanem a budeme spolu jezdit na nebeských koních a všichni vrazi pozemského světa nám budou moct políbit záď. Kruci o čem to zase uvažuju? Já neumřu. Ne dnes a ne tvou rukou, ty malá roztomilá zrůdičko.
"Ahoj Lano," řekla jsem s
širokým úsměvem. "Naposled jsem tě viděla, když jsi byla ještě takhle malinká." Naznačila jsem jak moc malá byla a vzpomínala na sekáček na maso, který jsem tenkrát držela. Docela by se hodil i teď.
Dělala, že se mě bojí a schovala se Lorraine za nohu. Koukla jsem na hodinky. Super. "Nechceš kakao? Pojď, půjdeme ho uvařit s trochu se spolu seznámíme. Já jsem Carley," napřáhla jsem k ní ruku.
Vyvalila na mě oči. Jo, tímhle jsem ji asi musela vyvést z míry. Musela umírat touhou něco říct, vyděsit mě, o to jí přece celou dobu šlo - pohrát si se mnou, donutit mne hystericky prosit -
a pak mne zabít. Chudinka malá. Dnes to bude naopak. Bůh žehnej mobilům a přátelům, kteří mají svá temná tajemství.
Lana váhavě vylezla zpoza Lorraine a pomalu spojila naše ruce. "Tak jo."
Zježily se mi všechny chlupy na těle. Pohladilo mne čiré zlo. Ale držela jsem se. Nad pocitem úzkosti zvítězila nenávist, tak mocná, že všechen strach zadupala hluboko pod sebe, ačkoli jsem se té odporné bytosti dotýkala celou dlaní. Tahle mrcha se bude smažit v pekle. Pokud se povede můj plán. Sice budeme muset improvizovat, ale stejně - jsme tři na jednoho.
"Poslal tě tvůj drahý tatínek?" zeptala jsme se jedovatě, když jsme byly z doslechu. Oddechla jsem si. Máma byla prozatím v relativním bezpečí.
Lana ke mně zvedla hlavu a rozpojila naše ruce. "Proč mě nemáš ráda?"
Vešly jsme do kuchyně. Sem nebylo ze zahrady vidět. Přinutila jsme se nekoukat tam, kam jsem nesměla a doufala, že nezklame. "Protože jsi zatracená vražednická bestie."

"To abychom si užily trochu předsmrtného tance," pronesla temně a zabodla své oči, najednou celé rozžhavené zlověstným ohněm, do mě.
Chladně jsem přehlížela její snahu mě vystrašit a pousmála se. "S tím naprosto souhlasím. Pusťme se do toho, sestřičko."
Lana vycenila zašpičatělé tesáky a hluboce zavrčela, v očích se jí ještě mihl záblesk nechápavosti. Ale potom všechny pocity zmizely a vystřídala je nekonečná prázdnota, v níž se jako klubko hadů svíjel hlad a bezmocně sebou tloukl po vyprahlé pouštní krajině. V uších mi zněl šílený vřískot doplňovaný zuřivým vrčením, až jsem myslela, že mi praskne lebka. V místnosti se začal vytvářet mlžný opar, z těla té ďábelské bytosti rostly pařáty, všelijak se kroutila a měnila, po dítěti ani památky, ale já fascinovaně zírala do nekonečna těch očí, unesená, zhypnotizovaná, sledujíc, jak stíny mizí v dávnu, jak pouštní písek rozmetá vše, byla jsem v pustině, kolem bylo všechno mrtvé, hromádka kostí u vyschlého pramene, cítila jsem žízeň, strach a hlavně hlad, bezbřehý hlad, který mě spaloval, všechno se točilo, písek, vzduch, kosti, mířilo to ke středu všeho zla, mířilo to ke mně. Z temna bouře se vylupovaly stíny a cenily na mne zuby, krví podlité oči na mě upíraly strnulé pohledy plné šílenství, zuby cvakaly, ale nikde nebylo tělo, protože tělo jsem byla já, a ony ke mířily…
Najednou se ozval nelidský výkřik a šílenství kolem mne zmizelo, vrávorala jsem v naší kuchyni a proti mně stálo monstrum, jemuž z hrudi prýštila krev a rozlévala se po zemi a za ní stál Jamie, v ruce podivný nůž ze záhadného materiálu, který zrovna vytáhl z nitra té bytosti. Vedle mne stála Dalia a mumlala slova v neznámé řeči, oči upřené na tu zrůdu přede mnou. A ta se opět začala měnit, krev zmizela, drápy se vypařily, objevil se těžký modrý dým a já poprvé za dnešní den pocítila skutečnou bezbřehou hrůzu.
Zdaleka však nebyl všem dnům konec. Jamie a Dalia spojili své ruce a společně mluvili tou divnou řečí, šlachy napjaté, na těle pot a já cítila neuvěřitelné napětí v místnosti, jak se síly přetahovaly o to, kdo koho rozdrtí. Byl to souboj vůlí. Oproti nim všem jsem si připadala maličká a zbytečná, jako zajíc, který se náhodou připletl do cesty projíždějícímu autu. Napětí se stupňovalo a když už jsem měla pocit, že mě každou chvíli rozdrtí také, ozval se vysoký sten, skřípot, mlha se zhutnila a potom se rozprskla na miliony kousíčků, jako při ohňostroji, ty se vypařily dřív, než stačily dopadnout na podlahu.
Jamie s Daliou se s heknutím svalili na zem. Já nemusela - už jsem seděla opřená o skříňku, ruce bezvládně svěšené podél těla a snažila se vytřepat z hlavy pocit, že mě rozdrtil parní válec.
"Děkuju," zmohla jsem se konečně. "Je po ní, že jo?"
"Napořád," usmál se Jamie vyčerpaně. "Sakra ta byla mocná."
"Byla to Alanova dcera," připomněla jsem a pokusila se pohnout, ale nešlo to.
Dalia na mě starostlivě pohlédla. "Jsi v pořádku?"
"Asi ani ne."
"To bude šok." Ty jo Jamie, ty jsi geniální.
"Pravděpodobně se brzy hystericky rozchechtám, tak se nelekejte," informovala jsem je. Místo toho mi ale do očí vhrkly slzy. Pomalu mi docházelo, co jsem viděla. Nemožné. Neskutečné. "Zbláznila jsem se? Nebo mě někdo zdrogoval?"
Jamie ke mně po čtyřech dolezl a položil mi ruku na rameno. Když jsem na to nereagovala a bezduše zírala do země, přesunul svou ruku k mému obličeji a jemně mě pohladil po tváři zespodu nahoru a potom znova, opačným směrem, tak neskutečně jemně a procítěně, že jsem k němu udiveně zvedla oči. Netušila jsem, kolik citu se může skrývat
v jednom pohlazení.
"Vím, že je pro tebe těžké to pochopit, ale to co jsi viděla bylo skutečné," řekl tiše a když jsem se nehýbala, znova mě pohladil. Tentokrát zareagovalo moje tělo; zatřásla jsem se, skoro neznatelně, ale dost, aby to s rukou na mé tváři ucítil. Usmál se.
Já ne. Nechápala jsem, co to vyvádím, bránila jsem se, když se moje ruce natáhly a objaly ho, křičela jsem, když mě hladil po zádech a já se schoulila v jeho náruči a plakala. Jenže můj boj se odehrával jen v duchu a prohrávala jsem ho na celé čáře. Nebála jsem se. Ani záchvěv strachu. Nebylo proč se děsit. Jamie byl ten, kdo mě před těmi bestiemi chránil. V jeho náruči jsem se cítila tak bezpečně, jako u nikoho jiného na světě. Ani u Justina ne.
Justin….
Bodlo mě u srdce, svědomí mě fackovalo, ale já pro jednou hodila tohle všechno za hlavu. Užívala jsem si klid, bezpečí, pocit, jaký jsem už nezažila dlouhé tři roky plné děsu a nočních můr. Jamie byl můj ostrůvek naděje.
Jenže Justin…
Mlč, okřikla jsem ten hlásek v mé hlavě. Pak se ale ozval znova. Jenže Dalia…
Sakra já na ni úplně zapomněla. Něco v mysli mi říkalo, ať se na ni vykašlu. Ať se vykašlu na Justina. Ale já už byla zase při smyslech. Jemně jsem se Jamiemu vykroutila. "Dobrý, šok překonán," hlásila jsem a trochu rozpačitě koukla po Dalii. Opírala se o kuchyňskou linku, oči zastřené jakýmsi mlžným závojem. Netroufala jsem si odhadnout, na co asi myslí.
Jamie mě pustil, asi nemusím říkat, že zrovna ne moc ochotně. Opatrně jsem se postavila. "Kdybyste nepřišli, byla bych mrtvá."
"Proč má démon takové moci zálusk zrovna na tebe?" zeptala se Dalia, jako by si ani nevšimla, že jsem něco řekla.
"Démon?" vyjekla jsem zaraženě. "Co.. jak.. ?"
"Ty o nás nic nevíš?"
"O vás? Vždyť ty nejsi… nejsi zlá."
Potěšeně se usmála. "Konečně ti to došlo."
Kývla jsem. Jamie mě chytil za ruku. "Všechno ti vysvětlím."
Vysmekla jsem se mu. "To by bylo super. Ale teď musím jít za Lorraine a nějak jí vysvětlit, že sestřička se proměnila ve vraždící monstrum a pak se rozprskla v modrej prach."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 30. prosince 2010 v 12:09 | Reagovat

dáváš mi zabrat :D já vím, že nemáš ráda, když se jen chválí, ale tohle bylo dost dobrý...to by mě zajímalo, jestli byla Lor ovlivněná nebo ne... a docela překvápko, když se malá holka promění v takovou obludu :O ještě že je tu Jamie a Dalia, a myslím, že celekm chápu, že se bála...brrr :)) no prostě dobrý no! promiň ...

2 monika19 monika19 | 30. prosince 2010 v 22:49 | Reagovat

Jeee pokračovanie...:D uplne uzasne...zboznujem tuto poviedku :)

3 moira moira | Web | 2. ledna 2011 v 18:32 | Reagovat

fajn, hodím svým líným zadkem a znova tuto povídku začnu načítat, ať ti to můžu řádně okomentovat.. :))

4 Eleanor Eleanor | Web | 7. ledna 2011 v 16:19 | Reagovat

http://untouched-world.blog.cz/1101/posledny-spam-o-spolocnej-poviedke
Tak. Ospravedlň ma. Hrám sa na pravého spamera. Ale snáď tam nájdeš odpoveď na otázku, na ktorú si sa pýtala.
Viem, že som odveci. Som vyšťavená. Zajtra dám aj komentár k veci.

5 moira moira | Web | 15. ledna 2011 v 18:38 | Reagovat

tak jo, hlásim, že je dočtýno a chci pokračování!! :D
souhlas s anikou, byla to hodně dobrá kapitola, poslední dvě kapitoly už mě to celkem, popravdě, tak trochu nudilo, ale tady ta s mi opravdu líbila! :)) avšak nemyslím si, že byla lor ovlivněná.... možná jen nechtěla vidět pravdu.. :D to s tím sekáčkem na maso nemůžu rozdýchat doteď, prostě mě u toho vždycky chytne záchvat smíchu... :D
no jo, tak půjdu na žurnalistiku a pak se nechám zastřelit při nějaké občanské válce, proč ne.. ? :D doufám, že mi aspoň na hrob přineseš kytičky (pokud nebudeš ležet vedle mě.. xD )

6 lucia lucia | 30. ledna 2011 v 13:16 | Reagovat

zlatá moja...milujem Tvoje fotky a to že si jej vzala farbu, tej fotke ešte pomohlo. SUPER!!!

7 lucia lucia | 30. ledna 2011 v 13:59 | Reagovat

pre Pána, prečo mi to zblblo???
No a teraz k tej kapitole. Ja fakt neviem, kde alebo ako sa Tvoja fantázia dostáva do takýchto končín ale je to božské a to ako to dokážeš vložiť na papier (do wordu) je úplne skvelé. Nič, nič čo by sa mi nepáčilo v tom nebolo. Píšeš úžasne...skvele, priam až fantasticky!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama