Gang

29. prosince 2010 v 12:07 | Mal |  Povídky
Další povídka. Psala jsem ji v podstatě po částech celý podzim. Tak před necelým měsícem jsem ji konečně dokončila, ale trvalo dlouho, než jsem se rozhodla, zda ji vůbec zveřejním. Je totiž velice... zlá. Nikdy jsem nenapsala nic zvrácenějšího. Ale už zase zdržuju. Pokud chcete, přečtěte si ji - a pak nezapomeňte i na konec, kde všechno vysvětluju. Protože já vážně nejsem psychopat.

Někdo mě chytil za vlasy a prudce škubl. Nesměla jsem zakřičet, protože kdybych otevřela pusu, tak bych vdechla vodu a
udusila se. Asi je vám jasné, že se mi zrovna moc nechtělo bojovat o život. Nepochybovala jsem totiž, že by mě s klidným srdcem nechali chcípnout; místo aby běželi pro pomoc, tak by se na mě jen dívali tím svým chladným pohledem a sledovali, jak se kroutím na zemi a pokouším se dostat vodu z plic. Takže jsem jen zatínala zuby a nechala je, ať mi rvou vlasy. Tohle byla poslední zkouška, dá-li se to tak říct. To vydržím.
Jasně že jsem se nesnažila přesvědčit vás, ale sama sebe.

Nikoho nezajímalo, že jsem holka. Když mě vytáhli ze sudu, zkřehlou a jen ve spodním prádle, jejich oči přejely celou mou postavu, ale víc než cokoli jiného mi to připomínalo spíše rentgen, než nějaké zkoumání ženských křivek vedoucí ke vzrušení. O tohle tu vůbec nešlo. Ne navenek. Boss po mě hodil kyselý ksicht a lehce kývl. Rozbušilo se mi srdce a nejradši bych byla zařvala Jupí!, ale to bych se mohla se svým místem v gangu zase
rovnou rozloučit. Jen jsem se samolibě usmála a šeptla: "Díky."
"Jděte si po svých, čekám vás až zejtra," zavelel náš vůdce.
V mžiku tu bylo pusto, jen pár posledních opozdilců se líně šinulo ke východu starých, již nepoužívaných podzemních garáží. Vůdce na mě houkl. "Co tu ještě děláš?"
"Nemám oblečení." Rozhlédla jsem se po rozlehlých prostorách. "Kam jste mi ho dali?"
Ušklíbl se. "To už neuvidíš. Teď vypadni."
"Ale…" pokusila jsem se chabě zaprotestovat. Celkem mě to šokovalo. To si jako myslí, že půjdu domů ve spodním prádle?
"Ale hovno, maličká. Buď poslechni, nebo zmizni navždycky."
Moje volba byla v tomto případě jasná. Zadusila jsem všechny nadávky, které se mi draly do úst a vydala se k východu. Neměla jsem ani boty, takže se mi podařilo zapíchnout si do nohy střep. Ještě dostanu otravu krve, paráda. Na nahé kůži se mi třpytily kapičky vody, vlasy jsem měla tak pocuchané, že připomínaly spíše ostružiní. Zatknou mě jen co vylezu na ulici. Doma to samozřejmě nikoho zajímat nebude. Máma je příliš velká alkoholička, než aby vnímala okolní světa a nikdo jiný tam na mě nečeká Už ne. Ovšem jestli mě někdo uvidí, jak se plížím polonahá městem, na tutovku mě vyrazí z práce. I tak jsem tam měla příliš mnoho malérů. Nepotřebuji ještě zadržení kvůli exhibicionismu.
Tak proč jsem šla pořád sveřepě dál?
Betonové kvádry se tvářily nezúčastněně. Bylo jim jedno, jestli dostanu zápal plic nebo mě přepadne první úchyl,
na kterého při své smůle natrefím. Někdo je tu kdysi dávno postavil, aby mohli majitelé aut kam zaparkovat svoje miláčky. Pár desítek let je využívali, nechali je dýchat výfukové plyny a nakonec je opustili. Divím se, že se celá tahle polopodzemní budova ještě nezvedla za základů a nerozběhla se rozzuřeně do města, kde by našla svoje stavitele a bývalé majitele, kteří ji tu zanechali, a pomstila se jim. Dlouho jsem neviděla tak tiché a bezútěšné místo. Ale už je čas vrátit se na zem. Promiňte mi tyhle žvásty. Občas mě přepadají kapánek švihlé představy.
Když na mě zpoza sloupu s vybledlým nápisem 2.podlaží, řada B někdo sykl, na okamžik se mi zastavilo srdce. Začala jsem si nadávat, že jsem paranoidní a zbytečně vyděšená, ale to už si mě k sobě (za sloup, myslím) přitáhl jakýsi kluk a přiložil mi prst na ústa. Přemítala jsem, jestli se mám prát, ale po zběžném prozkoumání svého únosce jsem si uvědomila, že si na něj matně vzpomínám z jednoho setkání gangu. Trpělivě jsem tedy čekala, až mi vysvětlí svoje chování a vyčkávavě na něj hleděla.
Obezřetně se rozhlédl kolem dokola a když se mu zdálo, že je vzduch čistý, hodil přese mě deku, čímž si zasloužil můj úsměv a překvapení. "Dík?"
"Nemáš za co, ale na oplátku bych ocenil, kdybys o tom s nikým nemluvila."
"Jasný," kývla jsem. "Ehm… proč to nesmí nikdo vědět?"
"Tohle není tak docela povolený jednání. Jako abys rozuměla - xxx to nezakázal, ale ani neschválil. Nejspíš ho možnost, že v týhle zimě umrzneš, vůbec nenapadla. Jsem opatrnej."
"A kdo vlastně jsi?"
"Marian."
"Těší mě. Já
- "
"Tebe zná každej," přerušil mě neomaleně. "Jsi takovej náš, no, zázrak, dalo by se říct."
"Proč zázrak?" nechápala jsem a zabalila se pečlivěji do deky. "Jsem úplně obyčejná."
"Ale jsi holka."
Zamračila jsem se. "Copak tady žádná jiná není? Už jsem jich pár viděla."
Zavrtěl hlavou. "To byly jen přítelkyně anebo kurvy. Žádná z nich nebyla skutečnou členkou. Žádná z nich na to neměla koule."
Rozesmála jsem se. "Chceš říct, že já je mám?"
"Ne, ale je na tobě něco zvláštního, jiného." Přeměřil si mě pohledem, který svlékal. "xxx tě nevzal jen proto, že jsi kus."
"Vzal mě, protože jsem zvládla všechny vstupní zkoušky."
Protočil oči. "Ty jsou jen formalita, pro zájemce, aby to měli zajímavější a pro nás, abychom se pobavili a zasázeli si. Je sice fakt, že je nezvládne každá sračka, ale zase tak hrozný nejsou. Pro chlapy."
"Chlapy?" ušklíbla jsem se. "Kolik ti je, sedmnáct?"
Ani jsem se nestačila znova nadechnout a už mě přirazil na sloup, zuby vyceněné, v očích vztek. "Nezapomínej s kým mluvíš, kočičko."
Sesbírala jsem veškerou svou odvahu a sykla: "To spíš ty bys na to měl myslet, hošánku."
Rozechvěle jsem čekala, jestli mě přizabije hned anebo mi nejdřív udělá na tom sloupu fotku. Zachoval se však naprosto nečekaně; pustil mě a zakroutil hlavou. "Máš víc štěstí než rozumu, ale nejsi žádná máčka. Mír."
Nebyla jsem si stoprocentně jistá, co tím myslí, ale asi to byly nějaký naučený kecy, natolik vrytý do mozku, že je běžně užíval v určitých situacích. "Mír," kývla jsem. "A ještě než půjdu, chci tě požádat o takovou maličkost - nepůjčil bys mi košili?" S nadějí jsem koukala na kus černé látky, který obepínal jeho postavu.
Podezíravě si mě změřil. "Vrátíš mi ji." Bleskurychle ji sundal (tohle musel mít naučený, však kdo ví, před kolika ženskýma se už svlíkal) a hodil ji po mě. S oblékáním jsem zase tak moc nespěchala. Zálibně jsem si prohlížela jeho obnažené tělo a dávala si na čas. Byl štíhlý, ale žádné párátko, zepředu se mu rýsovala vánočka, na rukou celkem solidní bicepsy. Asi jsem vám to ještě neřekla - žeru svalnatý chlapy, pokud možno bez chlupaté hrudi. Zašimralo mě v podbřišku. Jedna z mála výhod holek - nikdy na vás nepoznají vzrušení, pokud neodhalíte bradavky. A i tehdy se můžete vymluvit třeba na zimu. Páni, uvědomila jsem si najednou, jak dlouho jsem už vlastně neměla sex?
Hříšné myšlenky mi možná koukaly z očí, protože dvakrát rychle sklouzl pohledem na mou hruď a pak potřásl hlavou. "Už budu muset. Uvidíme se zítra. Nezapomeň na košili."
"Neboj. A ještě jednou dík," zavolala jsem za ním a byla ráda, že nemusím skrývat pobavený úsměv, který se mi na tváři přirozeně vytvořil, když jsem sledovala, jak překotně mizí chodbou.
Oblékla jsem si košili a děkovala bohu, že mám spíše drobnější postavu. Černá voňavá látka zakryla všechno. Sice jsem pořád nevypadala úplně normálně, ale pořád lepší než běhat po městě v podprsence a kraječkových kalhotkách.
Počkala jsem, až dozní Marianovy kroky a potom jsem se vydala k východu. Cítila jsem se skvěle. Dnes jsem zahájila úplně nový život.

***
"Zab ho."
Chladný hlas mého hierarchicky nadřazeného společníka ke mně pronikal přes jakýsi silný závoj. Jako by stál na druhé straně zdi a snažil se mi šeptem sdělit tajemství, zatímco já bych se dívala na televizi a nevěděla o něm. Veškerá moje pozornost se soustředila na maličký uzlíček chlupů, strachu a modrých vyděšených oček, které se na mě dívaly jako na poslední
hodnou bytost ve vesmíru. Měla jsem chuť ho popadnout, přivinout k sobě do náruče a potom si ho odnést domů, dát mu najíst a přichystat pelíšek, ale moc dobře jsem si uvědomovala, že vedle mě stojí sadista, který čeká, až to maličké koťátko sprovodím ze světa. Bez cavyků, s úsměvem na tváři, nožem v ruce a rozkoší v duši.
Marian nekecal. Vstupní zkoušky vážně nic neznamenaly. Byla to jen příprava. Celý život v tomhle společenství bezcitných bytostí představoval kolotoč nikdy nekončících zkoušek.
Rozhlédla jsem se. Parkoviště kolem bylo liduprázdné, jen v rozpraskaném betonu se občas mihla nějaká potvůrka. Nikdo mě nepřijde zachránit. Sakra.
"Nemáme celej den," houkl na mě Joe a přerušil moje neveselé myšlenky. S téměř neslyšným povzdechem jsem poklekla před kotě. Upřelo na mě očka. Nevím, co vyčetlo z mých očí, pokud kočky vůbec něco takového umí, ale jestli ano, pekelně se vyděsilo a dalo se na útěk. Pohybovalo se však příliš pomalu. Zastavila jsem tu drobounkou chlupatou kuličku a vzala do dlaně. Začala pisklavě mňoukat a pokoušela se mi vysmeknout.
"Šš," začala jsem konejšit kotě a pohladila je. Kožíšek pod mými prsty připomínal samet.
Joe na mě vytřeštil oči. "Hrabe ti? Dělej, to kotě mi leze na nervy. Krysa vedle krysy."
"Nemůžu ho zabít jen proto, že ti vadí," namítla jsem a čekala, co bude.
Naštval se. "Co si o sobě myslíš? Řek sem zab ho - tak ho zab!"
"Já nechci," zašeptala jsem.
Joe zbrunátněl a pak se škodolibě rozchechtal. "Tak její milosti se nechce. Co kdybys mi políbila pr -"
"Problém?" ozvalo se za námi. Poznala jsem ten hlas ještě dřív, než jsem se otočila a ujistila se, že skutečně přišel ten, kdo myslím.
"Odmítá ho zabít," žaloval Joe.
"Jsme z něj nervózní," vypálila jsem, než stačil můj mučitel říct něco dalšího. Doufala jsem, že Marian mě z toho zase vyseká. Že si to necháme pro sebe. No, mýlila jsem se jen napůl.
"Vodpal," zavelel Marian a Joe se okamžitě zdechl, poslušně, bez řečí. Zírala jsem. Marian byl v tomhle gangu asi víc než jen běžný člen. "Co to tu vyvádíš?" obrátil se ke mně.
Zadržovala jsem slzy a ukázala na kotě. "Mám ho zabít."
"V čem je problém?"
"Nedokážu to," hlesla jsem. "Nic mi neprovedlo. Nic nechápe… nemůžu."
Koukal na mě. "Je to jen prašivá kočka, nic víc. Stejně by ho dřív nebo později zajelo auto nebo sežral toulavej pes. Tak dělej, Kaylo."
Ztuhle jsem polkla a naposled se mu podívala bázlivě do očí. Neměla jsem odvahu promluvit. Jen jsem pomaličku zavrtěla hlavou.
"Myslel jsem, že tenhle život bez pravidel pro tebe znamená mnohem víc, že ho nezahodíš kvůli kotěti."
Nevím, čí pohled byl zoufalejší, zdali můj, nebo toho nevinného koťátka, které se mi choulilo v náruči. Vytáhla jsem z kapsy nůž a držela ho v třesoucí se ruce nad vzdorujícím tvorečkem. Představila jsem si, že byl ten nůž někdo bodl do mě a vzápětí se oklepala, částečně zhnusená sama sebou. Moje představy bývají většinou velice živé. Krom strachu z bolesti jsem cítila zvláštní nervozitu, zvědavost; co by se stalo, kdyby se bodla? Umřela bych? Jak moc by to bolelo? Otázky se mi honily hlavou a já se raději vrátila ke strachu, zatlačujíc vzrušení hluboko do mysli. Smrt přece není vzrušující, ani utrpení. Nebo ano?
Navíc tu vůbec nešlo o mě. Není správné brát životy druhým, i kdyby to byla zvířata. Jenže musím. Musím. Musím…
Nemůžu.
Marian nejspíš věděl, co se mi honí hlavou. Přistoupil ke mně a položil své ruce na mé, jemným, skoro svůdným tahem, při kterém se mi postavily chloupky na zádech. "Pomůžu ti," dýchl mi do tváře.
Společně jsme vzali kotě a položili je na asi metrovou zídku. V pravé ruce jsme drželi nůž. Marian jí pohnul směrem ke kotěti a nedbal mého vzdorovitého cukání. Neměla jsem dost síly na to, abych ho porazila. Dostal nůž až ke klepajícímu se zvířátku, které na nás syčelo a
vytahovalo drápky a čekal, dokud nepřestanu bojovat. Když jsem toho nechala, dotkl se na kratičkou chvilku svou tváří a mé a řekl: "Neboj se." A potom prudce cukl rukou a zarazil nůž do koťátka.
To vyrazilo vysoký skřek a začalo sebou v bolestech cukat, ale Marian toho nedbal a s ledovým klidem z něj pomalu vytáhl nůž. Heboučký kožíšek, který jsem ještě před chvílí hladila se zbarvil doruda.
V momentě, kdy Marian bodl, mě zaplavilo tolik pocitů, že jsem si nebyla jistá co dělat, zdali zvracet nebo bezmocně řvát. Nakonec jsem neučinila ani jedno, jen zkřivila obličej v marné snaze zadržet slzy, které se mi hrnuly do očí. Slzy z lítosti nad sebou samou, z lítosti, že jsem se nakonec - ač za pomoci - byla schopna dopustit takovéto zvířeckosti.
Marian povolil své sevření a nechal mě, ať kotě dodělám. Bylo mu jasné, že nebudu chtít, aby se dál trápila. Pořád však nechával své ruce na mých, jako pojistku, kdybych si to snad chtěla rozmyslet a zabodnout nůž do něj.
Když ustal bolestný kvil, přestala jsem bodat a po dvou trhavých nádeších se tiše rozplakala. Přede mnou ležela zohavená mrtvola koťátka, po zídce stékala krev. Marian pustil moje ruce a jemně, konejšivě mě objal. Bohužel, ani jeho objetí mi neposkytlo útěchy. Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to, co jsem provedla.
           
Když jsme o pár minut později odcházeli do kavárny, abychom doplnili energii a klasickou dávku kofeinu, už jsem neplakala. Bylo to jen kotě - jen kotě, opakoval můj vnitřní hlas a já se mu slepě pokoušela uvěřit.
* * *

          
Když se na celou věc podívám zpětně, měla jsem neuvěřitelné štěstí, že nás Marian potkal. Sama bych to nikdy nezvládla a oni by mě vyrazili z gangu, takže bych se musela vrátit do školy a snášet urážky a divné pohledy všech ostatních, které mi akorát rozdíraly duši. Přece nemůžu zato, že se můj otec s bratrem upálili. Není to má vina. Myslím.
Gang jsem potřebovala. Lidé tu byli bezcitní a nemuseli žít podle pravidel světa. My jim vzdorovali. A co bylo nejlepší, uměli jsme vypnout pocity, aspoň ty, které člověku ubližují. Po zabití toho kotěte mne mrazilo v zádech, ale časem jsem si na ten pocit zvykla. Začal se mi líbit - a chtěla jsem ho víc. Připadalo mi, jako bych najednou dostala zvláštní moc. Moc nad životem. Někdo by řekl, že nad smrtí, ale nebyla to smrt, kterou jsem ovládala. Mohla jsem jen rozhodnout, kdy převezme své místo ve zmařeném životě. V životě, který jsem vzala svou vlastní rukou. Já rozhodla, kdy skončí. Já.
Vzpomněla jsem si co jsem cítila, když mi krev stékala po rukou a uvědomila si, že pod tlustou krustou odporu a hrůzy sídlilo i cosi jiného, co vábilo a hladilo mou duši.
Mou zkaženou, prohnilou duši.

Tahle povídka se mi psala na jednu stranu lehce, na druhou nesmírně těžce. Třeba to s tím koťátkem.. miluju zvířata a tohle je podle mě to nejhnusnější, čeho se člověk vůbec může dopustit. Nemáte tušení, jak hrozný pro mě bylo to psát. Nechala jsem toho hned z počátku a nechala to na další měsíc, protože jsem si nějak potřebovala srovnat v hlavě, že to jenom píšu, nic víc. Ale popravdě, mám z téhle povídky hrozně rozporuplné pocity. Na jednu stranu se mi snad i docela líbí, na druhou jsem z ní zhnusená, sama ze sebe, že jsem něco takového vůbec napsala. Tak.. jen abyste věděli, že tohle nejsem já, tohle je jen můj kreativní duch, moje fantazie a zvyk brát svět takový jaký
je - zlej a neférovej
kontejner, do kterého občas někdo hodí plechovku kaviáru. Hm, to zní depresivně. Možná až moc. Chtěla jsem jen vyjádřit, že to je jak to je a je na nás, jestli se s tím smíříme a budeme šťastní, nebo se začneme utápět v sebelítosti a začneme pouze existovat. To už se netýká povídky, kruci. Zase moc myšlenek, omlouvám se.
Dodatek, který jsem napsala ještě po dalším měsíci, kdy jsem tuto povídku malinko předělala:
   Nemáte tušení kolik mě stálo tohle napsat. Ale mám ráda výzvy a potom, nechtělo se mi nechávat text nedokončený. Už tam mám nedopsaných věcí až až.
Byl to boj. Boj mě samé se sebou. Vyhrála jsem. Ale znova vás prosím, nemyslete si o mě, že jsem nějaká zrůda. Nejsem. Jen chci umět porazit strach. Tak to zní taky parádně vadně, ale jinak to říct neumím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 29. prosince 2010 v 14:20 | Reagovat

ježiš, ty se jednou začneš živit psaním hororů, protože to je tak strašně děsivý a odpudivý(víš jak to myslím), že jsem se skoro musela nutit to číst dál... já vím, že tohle nejseš ty, ale částečně mě neuvěřitelně fascinuje, jak se něco takovýho prostě dostane do hlavy... prostě jen tak...? Ty jsi stejně neuvěřitelnej člověk... já bych tohle prostě nedokázala ani za nic, na to jsem asi moc velkej srab... myslím ale, že chápu, že se ti to částečně líbí...protože tohle chce určitou dávku odvahy(? nebo se to dá nazvat jinak? nevím)... já bych na to žaludek prostě neměla... :( :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama