Jízdenka do nebe

26. prosince 2010 v 18:28 | Mal |  Povídky
13. května roku 1931 se v malém městečku ve státě Indiana narodil Jim Jones. Při pohledu na roztomilé pitvořící se miminko byste těžko věřili, že o necelých padesát let později zmaří stovky lidských životů.
Koneckonců,
i kdyby to někdo věděl, bylo by snad morální zabít jedno nevinné dítě a předejít tak vraždě desítek jiných?
* * *

"Jen kopej," pobízel mě Branko. "Musíme to stihnout do soumraku."
Povzdechla jsem si a se zafuněním se zvedla lopatu, která mi před chvílí vypadla z rukou. Byla jsem vyřízená. Odhrnula jsem si neposedný pramínek vlasů z upoceného čela a rozhlédla se kolem, s nadějí, že si ukradnu ještě chviličku odpočinku.
Na nedalekém poli dospělí prosekávali cukrovou třtinu, nejmenší děti si hrály v dřevené ohradě, která však většinou sloužila jako pastvina pro koně, starší pomáhaly s prací v pralese a zbytek se buď dřel na rýžových polích, nebo opravoval farmu. Já a můj nevlastní bratr Branko jsme kopali jámu. Hrob.

Pozorovala jsem ty lidi a přemýšlela, že se vlastně ani moc neliší od zvířat, která jim v práci pomáhala. Pohybovali se s nachlup stejnou odevzdaností jako párek volů, které jsme chovali. Vlastně si tak počínali všichni - a vždycky. Nikdo si nedovolil slůvkem cokoli namítnout. Měli jsme domov a naději na spasení, pochybovat by tedy znamenalo sejít ze správné cesty. A kdo sešel z cesty, byl vyhoštěn a po zbytek života musel žít s vědomím, že ho smrti čeká jen peklo a nicota. Osobně si myslím, že jestli je Bůh tak milosrdný a dobrotivý, jak nám neustále vtloukají do hlavy, odpustil by i těm, kteří zapochybovali. Takové myšlenky si však nechávám pro sebe. Nechci, aby mě zase zavřeli do černé komory. Je tam tma a krysy vám piští kolem nohu a jejich holé ocasy hrozně lechtají. To když beru trest z té lepší stránky. Někdy připomínají slizké červy, co se vám plazí po nártu.
Stála jsem na strategickém místě, odkud bylo všude vidět, takže jsem v okně farmy krátce zahlédla obličej našeho pastýře, Jima Jonese. Pozoroval ty lidi stejně jako já, jen v hlavě se mu nejspíš honily úplně jiné myšlenky. Předpokládám, že si připravoval kázání k večerní modlitbě. To zas bude nuda - a nejhorší je, že se nemůžeme tajně vyplížit ven, protože už nás při útěku z modlitby jednou chytili a potrestali. Netroufla bych si znova udělat něco podobného. Kdo ještě nikdy nevisel celou noc na háku, nepochopí. Ale řekněte mi, které dítě by bavilo poslouchat zdlouhavé řeči o Bohu, správném konání, důvodech naší celodenní dřiny, ochraně zvířat na Sibiři a Leninovi? Tu hrůznou noc jsme si skutečně nezasloužili.
Chtěla jsem nechat volnou cestu dalším svým myšlenkám, ale Branko si významně odkašlal, takže jsem se s nechutí opět pustila do práce. Vím, že bych to neměla brát jako formu mučení, protože kopu hrob pro svou skoro-babičku; tedy mám to privilegium přichystat jí místo posledního odpočinku vlastníma rukama, ale nedokážu o tomhle myslet pozitivně. Je mi dvanáct, proboha.
Než se na povrch stačila dostat sebelítost a zbytečně depresivní myšlenky zaměřené na to, jak mám těžký a nepříjemný život, z ampliónů rozmístěných po celé osadě se ozval dobře známý hlas našeho spasitele a já si do uší nenápadně nacpala hliněné kuličky, abych nemusela naslouchat vyčerpávajícím informacím o Bohu, které jsem stejně z poloviny nechápala a dost bych se divila, jestli ostatní ano. Raději jsem se pustila do kopání a představovala si, že tu za pár hodin bude ležet babiččino tělo, kypré a bílé, se sklenýma očima, jimž plíživá smrt ukradla jiskru života. Bude si tu věčně spát, pomalu se rozkládat, zatímco nahoře na nebesích se už toulá její duše. Toto jsem nikdy pořádně nepochopila. Jim Jones tvrdí, že tělo umírá, že tělo je nic, důležitá je jen naše duše, která odejde k Pánovi - ale potom nechápu, co přesně babička byla - tohle tělo, nebo ta duše, kterou nevidíme? A jestliže nahoru odchází naše duše, proč vůbec Bůh stvořil tělo, proč nás seslal na zem? Proč na světě nežijí jen naše duše - a pokud duše jsme my, proč teda pořád říkám naše duše, a ne já? Co jsem ?
Proč rovnou nemůžeme zůstat u Pána a odpustit si lidskou existenci v tom - jak Jim Jones říká - špinavém hříšném těle?
Řeknu vám, někdy mi z těchto úvah praská hlava. Maminka si myslí, že nejsem moc dobrá ovečka, ale mě příběhy o Pánovi vážně zajímají… Jen nemám ráda dlouhá kázání o tom, jak něco je a jak to musím dělat. Chci vědět, proč
to tak je a proč musím. Z jakého důvodu to Bůh přikázal. A strašně, strašně ráda bych se dozvěděla, co tedy vlastně jsem. Jenže když se zeptám, nikdo mi neodpoví a radši začne chválit Pána.
Při modlitbách často prosím Hospodina, aby mi třeba vstoupil do snu a vše vyložil, ale zatím se nic nestalo. Nejspíš toho nejsem hodna. Někdy řeknu bráchovi, na co zrovna myslím, ale on mi vždy jen rozčepýří vlasy, zavrtí hlavou a brblá si pod vousy (to je jen takový obrat, co znám z jedné knížky, můj bráška ještě vousy nemá) že jsem moc malá, než abych se zabývala podobnými problémy. Podle jeho výrazu však soudím, že on sám o tom dumá dost často. Vlastně mě krapet znepokojuje. Jako by přestával věřit.
Opřela jsem se o lopatu a podívala se po něm. Zrazilo mě, jak se tváří - ostražitě, s nádechem podivné naděje v očích. To nebyl výraz, který by lidé mívali při kázáních a už vůbec ne můj bratr. Zatahala jsem Branka za rukáv. "Co se děje?"
Obrátil ke mně hlavu, ale když viděl, že mám v uších bahnité kuličky, povzdechl si a dál poslouchal. Rychle jsem je vyšťárala ven, ale už jsem zaslechla jen konec věty: "…ončete rozdělanou práci a pusťte se do zvelebování svých domovů." V amplionu to zahrčelo a v osadě zavládlo boží dopuštění. Všichni se vrhli do díla s elánem, který mohl způsobit snad jen konec světa. Dloubla jsem do brášky. "Tak řekneš mi, co se stalo?"
Klekl si ke mně, na rtech úsměv, oči zamyšlené,
jako by se nacházel někde jinde. "Přiletí sem kongresman z Ameriky. Už dneska - aby se podíval na zdejší poměry a vyvrátil nebo naopak potvrdil nějaké pomluvy, které o naší osadě prosákly až daleko za hranice Guyany."
Koukala jsem na něj, trochu zmatená. "Jak přiletí? On je ze systému?"
"Ano, jeden vážený člověk ze systému, z normálního světa normálních lidí. Přiletí vrtulníkem, velkým strojem s vrtulí, jaký jsme si prohlíželi, když kdysi přelétal nad farmou, pamatuješ?"
Nejistě jsem pokývala hlavou. "Jak je možné, že se rozhodl tak náhle?"
"To rozhodnutí nepřišlo rychle," zamumlal Branko a uhnul očima. "Někdo tu nebyl spokojen, někomu se tu nelíbilo - a dal to patřičně najevo."
Nastalou situaci jsem chápala míň a míň. "Proč prostě neodešel, když se mu tu nelíbilo?"
Branko si odfrkl. Jakási míchanice smíchu a zoufalství. "Odtud se nedá jen tak odejít, beruško." Pohladil mě po vlasech. "Nedělej si s tím hlavu, jo? Nic nám neudělá, jen pomůže."
Netušila jsem, proč by nám měl pomáhat nějaký člověk ze systému, ale poslechla jsem Branka a nechala to plavat. Jen ještě jedna otázka mne svrběla na jazyku. "Proč se usmíváš?"
Pootevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale pak zase zavřel a lehce potřásl hlavou. Laškovně mě cvrnkl to nosu. "Protože budeme mít všichni společnou večeři, která bude obrovská a bohatá, musíme ho přece dobře pohostit - a všichni si u toho pošmáknem, proto se usmívám." Pustil se do kopání jámy a pohvizdoval si, pořád s tím krásným úsměvem plným světla a já si uvědomila, že vypadá jako štěňátko, hravé a bezbranné.
Mýlila jsem se. Štěňátka nemají ostré tesáky. A nelžou. Já jsem mu věřila. Vždycky jsem mu věřila. Jsem hloupá? Možná.

O pár hodin později už byla celá osada připravena na přílet "Velkého člověka ze systému". Babičku jsme pohřbili ve spěchu - Branko spolu s jedním pánem dotáhl zrající mrtvolu k jámě, rychle ji tam spustili
("Nespadla," protestoval brácha, "jen jsem neměli čas.") a zaházeli hlínou, zatímco se maminka a pár dalších lidí pomodlilo. Já stála opodál a držela si noc, protože kolem babičky se šířil strašlivý odér hnijícího masa. To víte, byla celý den na slunci. O mouchách se raději zmiňovat nebudu. Hned po pohřbu mě máma nahnala domů, abych se opláchla a převlékla co čistých šatů. Takový kongresman holt nepřiletí každý den.
Když nakonec došlo k oné slavné chvíli, všechny nás nahodila sprška písku, který se nám zamotal do pečlivě učesaných vlasů, protože když přistává vrtulník, není radno stát příliš blízko. Zatímco se vrtule pomalu dotáčela a my si omámeně opravovali rozfoukané účesy, vysunuly se malinkaté schůdky a z vrtulníku se vyhrnuli muži jako hory, odění v černém oblečení, které jsem jaktěživ neviděla a za nimi vysoký hubený chlapík v šedém saku a modré kravatě, který nemohl být nikdo jiný než kongresman Ryan. Ti obří chlapi (asi jeho ochranka, napadlo mě) se kolem něj seskupili jako hradba a výhružně se rozhlíželi. Byla jsem jimi tak fascinována, že jsem si málem nevšimla skupinky tří
lidí, kteří se vyloupli z vrtulníku hned za v závěsu za nimi a ihned začali všechno kolem fotit.
My, skupina tisíce Pánovi oddaných lidí, se rozestoupila, když Jim Jones procházel, aby pana Ryana přivítal. Prý si potřásli rukama a potom ho Jim pozval do hlavní budovy. Novináři - ti lidé s fotoaparáty a kamerami - se rozptýlili po areálu. Aspoň to mi později vyprávěl Branko, protože já se svým metrem čtyřicet jsem toho zrovna moc neviděla a mezi tolika lidmi ani neslyšela.
Obyvatelé osady se brzy rozešli po své práci, ale když jsme se na ni chystaly i my děti, dospělí nás poslali, abychom si šli hrát k jezírku. Byl to pro nás obrovský šok - nikdy jsme si nemohli hrát jen tak, bez důvodu. Poflakování bylo něco nemyslitelného.
Užívali jsme si volného času, vymýšleli hry a blbnuli - tak, jak by podle mého názoru malé děti měly, když Jamie zpozoroval, že se k nám blíží nějaká černovlasá paní. Že přiletěla s panem Ryanem nám bylo jasné hned, podle jejího oblečení a fotoaparátu, který měla zavěšený kolem krku. Přátelsky se na nás usmívala a zeptala se, jestli se může dívat, jak si hrajeme. Odsouhlasili jsme jí to, ale samozřejmě se už nikomu nechtělo do hry, když před námi stála žena ze systému. Necítila jsem strach, jen respekt. Nás bylo mnohem víc. Nemohla nám ublížit.
Zezačátku jsme se ošívali a váhali, ale nakonec jsme kolem ní utvořili půlkruh, posadili se na klády a začali se vyptávat na vše možné. Vyprávěla nám, jak to vypadá ve světě tam venku, ale ačkoli mluvila dlouze a zajímavě, moc informací nám neřekla. Možná, že nesměla. Časem nám i ona kladla otázky, o tom, jak se nám žije na farmě, jestli nám nevadí, že nechodíme do školy a podobně. Překřikovali jsme se a jeden přes druhého chrlili své názory, jak je to tu hrozné, protože musíme pracovat, dojit krávy, opravovat farmu a pracovat na poli, ale taky jsme vyjadřovali naději nad tím, že až přijde nás čas, Pán nás vezme k sobě do ráje. Ona si s námi udělala spoustu fotek a dokonce nám i tu kovovou krabičku, kterou jsme do té doby viděli jen na obrázcích, půjčila.
Zvrat přišel ve chvíli, kdy se zeptala, jestli nás někdy bijí. Rozhostilo se trapné ticho, děti umlkly a začaly kopat do kamínků. "Nás ani tak moc ne, jen když si to zasloužíme," odvážila se nakonec jedna holčička, kterou jsem neznala. "Ale tatínka minulý měsíc strašlivě zbili a kamenovali."
Novinářka vyvalila oči a vytáhla další krabičku, menší, než byl fotoaparát, zmáčkla tlačítko a posunula tu věc směrem k holčičce, jako by chtěla, aby do ní mluvila. "A pročpak tvého tatínka kamenovali?"
Holčička se stydlivě zadívala do země. "On.. on se provinil proti Pánovi."
"Co přesně provedl?"
"Chtěl jít pryč. Pochyboval."
Novinářka se k ní natáhla a pohladila ji zlatavých vláscích. "Teď už je mu určitě lépe." Obrátila se k nám. "Ještě někomu se stalo něco podobného? Mě to říct můžete, já vám hlavy neutrhnu."
Naší skupinou to zašumělo, ale nikdo se neměl k tomu, aby promluvil nahlas. Tak jsem se ujala slova. "Mě před rokem zmizela sestra."
Všechny oči se upřely na mě. Nenechala jsem se zbytečně pobízet. Vrtalo mi to hlavou už hrozně dlouho. "Ona jednou taky zapochybovala a provedla… prostě zradila Pána. Potom ji asi potrestali, protože byla strašlivě smutná, v jednom kuse plakala a taky po pár měsících docela ztloustla. Maminka si s ní nevěděla rady. Ten večer, den předtím, než se ztratila, jsme šly spát a ona mi dala pusu a objala mě a řekla, že radši umře, než aby tu zůstala a potom mi zašeptala do ucha, ať věřím v Hospodina a odpustím jí. Když jsem se ráno probudila, nebylo po ní ani stopy. Byla pryč." Dokončila jsem vyprávění a čekala, co na to novinářka.
Zamyšleně pokývala hlavou, v očích hrůzu a cosi dalšího, co přímo křičelo já to věděla! "Možná bychom mohli přeladit na veselejší notu, co říkáte?"
Souhlasili jsme a navrhli, že jí ukážeme naše zvířata. Nikdo se ani slůvkem nezmínil o jistém incidentu, který se nedávno přihodil. Potrestání viníka přihlížel sám Jim Jones, a to
několik hodin. Tak dlouho trvalo, než se tělo onoho provinilce propadlo do bažin.

Společná večeře, kterou mi Branko sliboval, se nekonala. Důvodů byla spousta a já je všechny až na jeden zaspala. Tu hrůznou novinu jsem se tedy dozvěděla až další ráno. V tom okamžiku už bylo pozdě litovat svých rozhodnutí. Promiňte, že předbíhám, ale je těžké se vracet k tomu smutnému odpoledni. Odpoledni, kdy se všechno začalo bortit.
Potom, co jsme provedli "naši novinářku" po osadě, nás všechny svolali k velké večeři se senátorem - aspoň to jsem si myslela, když jsme ale došli na plácek před jídelnou, kongresman Ryan se právě podle všeho chystal k odletu. Jeho bodyguardi se tvářili pořád stejně nepříjemně, ale do rukou jim přibyly zbraně. Dokonce jsem poznala jaké. Možná není úplně v pořádku, že nevím, co je to foťák, ale
kalašnikovy a browningy poznám bez váhání. Kolem nich se mačkali lidé, někteří volali a prosili, aby je tu nenechávali, aby je vzali sebou, jiní se k nim pokoušeli dostat a přemoci je.
Hledala jsem v tom zmateném davu mámu, ale ona si mě našla dřív. Popadla mě za ruku a začala vléct pryč. "Co blázníš, mami?" protestovala jsem a snažila se jí vykroutit.
Vrhla po mě ostrý pohled. "Jdi domů. Počkej, než se vrátím. Je to rozkaz. Slyšíš?"
Přikývla jsem, ale pořád se dožadovala vysvětlení. Máma netrpělivě potřásla hlavou.
"Nemám čas, jdu najít Branka. Poslechni mě aspoň jednou, proboha tě prosím."
Byla bych dodala, ať nebere jméno boží nadarmo, ale měla jsem pocit, že by mě mohla klidně zaškrtit, tak jsem mlčela. A šla domů. Ehm, směrem domů. Domov pro mne tvořila celá osada. Takže jsem nedělala nic zakázaného.
Když jsem ušla dostatečný kus cesty, obrátila jsem se a vydala se hledat bráchu. Hlodaly ve mě obavy. Máma by nejančila jen tak pro nic za nic. Vrátila jsem se zpátky k tlačenici z druhé strany a prodírala se bouřící masou. Po bráchovi nikde ani stopy. Začala jsem panikařit, ale potom mi hlavou probleskla spásná myšlenka. Tušila jsem, kde by mohl být. Zamířila jsem k velkému baobabu. Tam rád sedával. Moje intuice byla správná. Jen něco bylo špatně. Stál tam, nehnutě, zamyšleně, a v ruce držel sbalený batoh. Zalapala jsem po dechu, ale než jsem se k němu stačila rozběhnout, už ho objevila máma. Skrytá v davu jsem tiše sledovala, jak se mu vrhla kolem krku a třásla s ním, prosila a plakala. Odcupitala jsem k nim. "Co se děje?"
Tuhle otázku jsem kladla často. Zvědavé dítě. Ale nikdo mi nikdy neodpověděl. Až dnes.
"Chce odejít s tím parchantem ze systému, to se děje," vřískla máma a probodávala Branka pohledem. Zkameněla jsem. "To ne, to by nám neudělal!"
Nepříjemné ticho líně vyplňovalo prostor kolem nás. Nikdo nereagoval. Máma brečela, on mlčel. Připadalo mi to jako nějaká noční můra. Zafuněla jsem a do očí se mi nahrnuly slzy vzteku. "Ty bys nás tu jen tak nechal?" Posmrkla jsem. "Seš zlej," zakvílela jsem plačtivě a rozběhla se pryč. Branko mě chytil za rameno. "Počkej, počkej."
Vyčítavě jsem na něj hleděla. "Nepočkám a nemluvím s
tebou. Klidně bys nás opustil! Jsi stejně hnusnej jako táta, ten taky odešel, i jako Jana, ta si klidně zmizela…pusť mě!"
Máma se ke mně přidala. "Copak bys to dítě nechal, aby se takhle trápilo? To by dokázala jen zrůda, nikoli její bratr."
Branko přebíhal pohledem ze mě na mámu a naopak. Povzdechl si. "Tak mi to odpusťte."
Úlevou se mi zatočila hlava. Brácha tu zůstane! Maminka se pousmála. "Pojďte děti, uvaříme si večeři, pomodlíme se a půjdeme spát. Branko ti přečte pohádku," obrátila se ke mně. Chytili jsme za ruce a vykročili k naší chýši. Naposled.

Ráda bych řekla, že jsem se vyspala do růžova, že mě v noci nic nerušilo a že jsem se probudila do přívětivého jasného rána. Bohužel, nebylo tomu tak. Přesně jak máma nařídila, Branko mi večer přečetl pohádku a uložil mě do postýlky, i spánek přišel docela brzy a zrovna se mi zdál překrásný sen o hadovi, který se vynořil z džungle a omotal se kolem našeho domu, aby nám mohl dělat strážného hada, když mě z tohoto snu vytrhly hlasy. Mámin a Brankův. Hádali se.
Automaticky jsem zabloudila pohledem k oknu a překvapilo mě, že už se rozednívá. O to víc mě udivovalo, proč se ti dva místo blahodárného spánku zase dohadují. Předstírala jsem, že spím a bedlivě naslouchala.
"Tohle je šílenství," tvrdil Branko. "Copak to nevidíš? Tvůj pastýř je prachsprostý vrah!"
"Mlč, ďáble!" křičela máma. "Jim není žádný zabiják!"
"Jistě, jistě! Ti vojáci všechny postříleli z vlastního rozmaru, Jima by přece nikdy nenapadlo nikoho zabíjet - třeba proto, že chtěl pryč osady, proto, že je nevinný americký kongresman, který chce pomoci lidem, kterým se zde nelíbí, nebo by mu ani ve snu nepřišlo na mysl, že by sotva šestnáctiletou dívkou potrestal znásilněním, samozřejmě!"
"Jana si za to mohla sama," zašeptala máma. "Neměla se snažit uprchnout. A jen tak mimochodem, nezabili všechny. Pár jich uteklo."
Šokovaně jsem sevřela přikrývku a zakousla se do polštáře, aby nebylo slyšet můj pláč. Všechno mi najednou zapadalo do sebe - proč sestra tenkrát tak zesmutněla, proč nakonec zmizela. Její nafouklé tělo nejspíš taky hnije na dně bažiny.
Branko ještě neskončil. "Neměli právo kohokoli zabíjet. Postříleli je jako králíky v aréně. Nikdo si nezaslouží takovou smrt. A hádej, co teď bude! Myslíš, že nám to americké úřady prominou?"
"Ale my nikoho nezavraždili," hlesla máma.
"Panebože," rozesmál se brácha, ale ten smích se mi nelíbil. Zněl příliš šíleně a zoufale. "Čekáš, že Jim převezme veškerou odpovědnost na sebe? Maminko naše, jak jsi naivní."
"Já mu věřím," pronesla hrdě, ale pak se opět stáhla. "Neodcházej, ještě ne. Třeba se to vyřeší. Vyčkej do ranního kázání."
Pár nekonečných sekund neodpovídal. Až nakonec… "Dobře. Ale pokud budu potom stále
trvat na odchodu, nebudeš mi bránit."
"Slibuju."
Už jsem neusnula.

Ráno, když přišel čas vstávat, jsem se pomalu vykutálela z postele a přelezla si k Brankovi. "Nenecháš mě tady, že ne?"
Neptal se, jak vím, že chce odejít. Možná ho napadlo, že myslím včerejší odpolední hádku. "Můžeš jít se mnou, jestli chceš. Nerad vás opustím. Ale odejdu za každou cenu. Promiň, beruško."
"Nemůžu opustil mámu," namítla jsem. V noci ve mně uzrálo rozhodnutí. Ne že bych si mohla vybírat, když by na věc přišlo. Jsem jen malé dítě. "Bude se mi stýskat."
"Mě taky, mě taky." Dal mi pusu na čelo a objal mě. "Ještě se s tebou pořádně rozloučím, neboj."
Věřila jsem mu. Zase.
Den jakoby se odvíjel za ponurým závojem. Ve vzduchu viselo napětí, předzvěst smrti a utrpení. Pomalu jsme se ani nestačili nasnídat a už se z amplionů ozvalo hlášení, že nastaly mimořádné okolnosti a že se máme všichni shromáždit před hlavní budovou.
Předstoupil před nás sám velký Jim Jones a bez cavyků začal: "Situace je vážná. Americké úřady již brzy vyšlou svoje ozbrojené oddíly, aby pomstili smrt pana Ryana a ostatních, budiž jim země lehká. Tito vojáci jsou vycvičení k boji s těmi nejhoršími živly a nezastaví se před ničím. Nemají v sobě kouska citu. Neušetří ženy ani děti - naopak, znásilní je a z dětí udělají otroky systému, muže pozabíjí. Moji milí, vážně chcete takový konec? Ne! Taková smrt není hodna Bohu oddaných lidí, jako jsme my! Bratři a sestry, před námi leží jen jediná cesta - společně se odebereme do ráje, důstojně, než stačí naše životy tak nekřesťansky zmařit ti imperialističtí ďáblové!"
Zase jsem z toho pochopila sotva půlku - a ostatní pravděpodobně také, protože oproti obvyklým nadšeným projevům souhlasu jen vytřeštěně zírali na našeho pastýře, který stál na vyvýšené verandě a shlížel na nás jako na svůj majetek. Dal nám chvíli na strávení nových nové informací a pak pokračoval: "Moji pobočníci už přichystali kotle s limonádou. Jménem Božím vás nyní žádám, abyste přinesli všechny léky a jedy, které doma máte a přidali je k limonádě. Počkáme, dokud se nerozpustí - zatím se můžete připravit na cestu do nebes. Není třeba se srdceryvně loučit se svými bližními, již brzy se spolu opět setkáte v ráji!"
Stále mi to nedocházelo. Můj mozek nestíhal zpracovávat tolik novinek. Ráj, limonáda, jed. Co má jed co dělat v limonádě? Ohlédla jsem se po mámě, avšak nevšimla si toho. Zírali na sebe s Brankem - on jemně přikyvoval, v očích vítězství, ona strach, ale pak v poněkud povýšeneckém gestu trhla hlavou. Něco se tím rozhodlo. Něco tak nezajímavého, jako třeba můj osud. Velice krátký, ovšem.
Branko mě objal. "Pojď se mnou. Prosím."
Máma mě vytrhla z jeho sevření. "Ne, zůstaň se mnou."
Nevěděla jsem, co dělat. "Chci vás oba," vysvětlovala jsem. "Oba dva, tady, u sebe."

Bráška sklesle potřásl hlavou. "Jednou se tam setkáme." Naposledy pohlédl na mámu. "Nevadí mi, že pácháš sebevraždu, to je tvoje volba, ale že zabiješ vlastní dceru… o tom se mi vážně nikdy nesnilo. Mám vás obě moc rád. Kéž byste mě poslechly." Máma s nehýbala a pevně m držela. Branko nás znova objal a políbil do vlasů. "Proč," šeptl. A potom prostě odešel. Nechaly jsme ho jít. Šla mi z toho hlava šejdrem. Jakou vraždu myslel? Proč odcházel? Máma brečela a já netušila, co se děje. Skvělé.

Branko zmizel a obyvatelé osady se začali trousit na plácek před hlavním domem a do ohromného hrnce házeli všechny léky a drogy, které doma našli. Nechápala jsem, proč takhle nesmyslně kazí tolik grepové limonády. I v pohledech ostatních dětí jsem vyčetla údiv. Viděli nelogiku téhle situace stejně jako já. Vypití greny s pár práškama mi přece nezajistí cestu do nebe. Prášky mě nutí máma polykat, jen když jsem nemocná. Zmateně jsem zavrtěla hlavou a znova se rozhlédla kolem sebe, zkoumajíc divné výrazy dospělých. V jejich očích byl strach, v pohybech, kterými házeli smrtící pilulky do kotle, naprostá odevzdanost. Vzduch čpěl beznadějí. Než jsem však stačila přijít na kloub jejich chování, prořítil se kolem mě nějaký pán, který si sám pro sebe vzrušeně mumlal: "Setkám se s Bohem, konečně, musím se jít připravit…"
Tento muž byl však výjimkou. Obyvatelé Jones Townu stáli jako zařezaní, vyhýbali se očnímu kontaktu a s posvátnou hrůzou zírali na obrovský kotel, v němž se hromadil nápoj, který nás měl spasit.
Nevím, jak dlouho jsme takto všichni civěli. Nebýt pana Jima, staly by se z toho dny. Jenže on pak vyšel z hlavní budovy a donutil nás obrátit k němu naše ztuhlé hlavy.
"Již brzy budete spaseni," pronesl
Jim Jones pohřebním hlasem. "Již brzy se s v ráji setkáte s Hospodinem." Všichni očekávali sáhodlouhé kázání, které si nikdy nedokázal odpustit, čekali jsme na nějaké povzbuzení, naději, podporu - ale on už neřekl vůbec nic. Nejspíš na něj padla depka. Pokynul pobočníkovi a ten nás pobídl: "Běžte do svých obydlí pro nádoby na pití. Vezměte jich dost pro celou rodinu. Pak se sem vraťte a seřaďte se do fronty."
Nic víc. Slyšela jsem mámu, jak tiše zalapala po dechu. Šlo to nějak moc rychle. Vratkým krokem zamířila k našemu domku, na mě se ani neohlédla. Osaměla jsem mezi davem lidí.
Nenapadalo mě, jak se zachovat. Máma mi utekla, brácha utekl a ještě ke všemu se možná propadl do bažiny, pastýř zklamal? Jé pardon, já zapomněla - musím se chystat na cestu do nebe! Možná jsem byla jen malá holka, ale věděla jsem, že do nebe se dá dostat jen za určitých podmínek. Jednou z nich bylo - zemřít.
Přepadla mě úzkost, strach. Zamotala jsem se do složitých úvah a náhle se cítila strašně osamělá. Chtěla jsem, aby se máma vrátila a objala mě a slíbila, že všechno bude dobrý. Třeba by ani nelhala.
Kupodivu se mi mé přání splnilo relativně brzy. Vyplašeně jsem koukala, jak se ke mně vrací se sklenicí a mým oblíbeným hrníčkem.
Pomalu jsem začínala chápat. Pomalu, pomaličku, ale přece. Zdřevěněly mi nohy. Zamotala se mi hlava. Musím vypít jed, abych se do ráje dostala. Jinak mě zabijí ti ze systému a znesvětí mé tělo. Panebože, oni po mě chtějí, abych vypila jed, jed, co zabíjí, chtějí, abych ukončila svůj mladičký život!
Neovladatelně jsem se roztřásla, ale to už mne máma ukryla do bezpečí své náruče a konejšila. Nakonec se jí podařilo mě uklidnit. Jakž takž. Musím poslechnout Pána, musím. Byla jsem vlastně relativně v pohodě, na rozdíl od mámy, která mi vzlykala na rameni.
Na jazyku jsem měla už jen jednu jedinou otázku, která mi zatemňovala mysl jako obrovský černý mrak. "Bude to bolet?"
Máma si ke mně klekla, ale přes clonu slz na mě nemohla pořádně vidět. Trvalo jí strašně dlouho, než vůbec byla schopná promluvit a mě to nudilo, protože jsem nutně potřebovala znát odpověď. Potřebovala jsem vědět, jestli bude setkání s Bohem bolet.
"Bůh tě ochrání, Bůh nedopustí, aby tě to bolelo," zašeptala nakonec a pak mě objala tak silně, až jsem lapala po dechu. "Bude to dobré, bude to dobré," šeptala naříkavým hlasem, který jí snad ani nepatřil a vzlykala mi do vlasů.
Musela jsem ten příval slz zastavit. "Já ti věřím, mami." Z nějakého důvodu ji to však rozplakalo ještě víc. Pravděpodobně by byla plakala tak dlouho, dokud by se sama v slzách nerozpustila, ale náhle se ozval výstřel. Ačkoli se ze všech koutů ještě před chviličkou ozýval zoufalý pláč, během sekundy zavládlo absolutní ticho. A tak každý slyšel bolestné syknutí a tupý pád těla. Smrt mezi nás zavítala dříve, než jsme ji očekávali. Lidé uvolnili svá sevření, otřeli slzy a ani nedutali, když z pralesa vyšli dva členové Jimovy gardy a pozvolna kráčeli až k nám, pušky výstražně napřažené.
"Pokusí-li se někdo o útěk, jeho mrtvola skončí v bažině." A odešli.
Je to zvláštní; teprve teď jsem se roztřásla strachy. Branko utekl. Nabízel, abych šla s ním. Tvrdil, že lidi ze systému jsou stejní jako my - zlí i hodní. Nejde prý o barvu pleti nebo víru v boha. Jde o lidskou duši. Máma mi o lidech ze systému naopak říkala jen samé škaredé věci a já najednou nevěděla, komu věřit. Zůstala jsem s mámou. Útěk mi připadal jako příliš velké provinění.
A teď jsem se klepala hrůzou a nejistotou. Byl to on, koho zastřelili? Bože, pokud tam nahoře opravdu jsi, prosím tě z celého srdce; ať můj bratr žije. Nejsem sobecká. Raději si počkám a shledám se s ním v ráji až za pár desítek let, jen ať si užije svobodu. Vím, že pro něj moc znamenala.
Máma nejspíš cítila to samé co já. Pevně mě chytila kolem ramen a stiskla na znamení útěchy.
"To nebyl on, já vím, že ne," šeptla mi do vlasů.
"Jasně že nebyl," pousmála jsem se. "On nikdy neumře."
Chytily jsme se za ruce a vydaly se ke kotli pro dávku jedu, pro takovou naši jízdenku do nebe. S plnými hrníčky jsme poodešly kus stranou.
"Ty první," pobídla mě máma. "Budu tě celou dobu držet za ruku."
V rozklepané ruce jsem sevřela hrnek. Nádech, výdech. "Uvidíme se nahoře, mami." A vypila jsem to.
Je zbytečné se rozepisovat o chuti toho patoku. Je zbytečné vám líčit, jak mi krkem klouzala smrtící tekutina a ihned se začala vstřebávat. Všechno je na nic - až na jednu, pro vás zřejmě nepodstatnou věc. Moje máma je strašná lhářka.
Slibovala, že nic neucítím. Že to bude rychlé. Jako když vás někdo praští a pak už budu v ráji. Že nic neucítím. Ano, ze začátku jsem skutečně nic necítila. Ale jed působil velmi rychle. Bohužel ne tak rychle, abych netrpěla.

Tak strašně mi lhala. Bolelo to. Příšerně. Moje nitro jako by spaloval oheň zevnitř. Ale ještě víc mě zraňoval právě fakt, že to byla moje vlastní matka, kdo mi dal vypít jed. Svíjela jsem se na zemi a ona vedle mne klečela, bezmocná, ochromená šílenstvím. Pomyslela jsem si, že kdyby mě měla opravdu ráda, nikdy by nedopustila, aby mě potkala tak příšerná smrt.
Hlavou se mi mihla myšlenka na Pána. Začala jsem se v duchu modlit. Za méně bolesti. Křeče však jen nabývaly na intenzitě. Můj žaludek se bouřil, chtělo se mi zvracet, ale jen jsem se dávila a bezmocně lapala po dechu. Cítila jsem, že mi někdo probodává břicho nožem, znova a znova, tisíckrát, milionkrát, zatmívalo se mi před očima, obloha zmizela, byla jen bolest, tma a já, ale pořád jsem nikde neviděla cestu do ráje.
A pak, na hranici bezvědomí a nepříčetné agónie, mi to konečně docvaklo. Není žádný Bůh a ráj. Kdyby existoval, nikdy by nebyl dopustil, aby lidé páchali taková zvěrstva a tolik nevinných trpělo. Nenechal by nás takto umřít. Pokud by nebyl stejný jako lidé, zákeřný a bezcitný. Potom by to ale nebyl žádný Bůh.
Cítila jsem, jak máma pustila moji ruku a svalila se na zem vedle mě. Taky umírala.
Matně jsem vnímala okolní výkřiky utrpení a tušila, že už to nebude dlouho trvat. Moje poslední myšlenka patřila Brankovi. Pokud se mu nepodařilo utéct ještě dřív, pevně doufám, že to byl on, koho v tom pralese zastřelili.

* * *

   Na sklonku listopadu roku 1978 dorazily do Jones Townu
ukrytém hluboko v džungli ozbrojené oddíly. Našli však jen opuštěné budovy a černá mračna much, které hodovaly na stovkách mrtvol rozesetých po celém areálu. Před hlavní budovou bylo objeveno
video, v němž Jim Jones ospravedlňuje svoje činy. V pozadí jsou slyšet výkřiky a nářek umírajících dětí, které se kroutily ve smrtelných křečích. Dospělí a zvířata následovali brzy po nich.
Sám Jim Jones byl nalezen s
prostřelenou hlavou. Neměl dost odvahy zakusit stejnou smrt, jakou určil lidem, kteří v něj věřili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 29. prosince 2010 v 9:32 | Reagovat

tak to je hodně krutý....ne to je brutální...ale obávám se, že to fakt není tak daleko od pravdy... ale stejně to byl srab! A to by mě zajímalo, jestli fakt věřil, nebo prostě potřeboval někoho ovládat... brrrr, fakt je mi z toho tak trochu zle... stejně tak mě fascinovala ta matka.... ale smekám Mal, ta povídka je úžasná...lidská, ale neuvěřitelná...máš můj obdiv, tak jako vždycky :)

2 Eleanor Eleanor | Web | 6. ledna 2011 v 12:18 | Reagovat

Vyschlo mi v hrdle a nemám slov. Trochu mi vyhŕkli slzy... bolo to strašné. Viem si predstaviť, ako to tam vyzeralo, opísala si to bravúrne. Ale... proste... pripadá mi to tak reálne. Ako môže mať niekto tak pomýlené hodnoty? Ako môže... ach jaj. Dosť to na mňa zapôsobilo - prečítala som si aj o Deťoch Božích a... je to strašné. Zlé. Zvrátené. Mnoho ľudí zo siekt chce vystúpiť, ale už nemôžu. Teda, podľa mňa. Ale značné množstvo naozaj verí v to, čo hlásajú ich vodcovia, pseudoproroci.
Je to síce poviedka smutná a zvrátená, i keď reálna - ale naozaj veľmi dobre napísaná ^^

3 Matylda Matylda | Web | 13. února 2011 v 21:08 | Reagovat

Úžasný,prostě úžasný. Nemám slov. Opravdu krásně napsaný.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama