HSJNT - 10.kapitola: Diagnóza

20. června 2011 v 21:31 | Mal |  Povídky
Už jsem napsala lepší. Tohle je jen nezbytné posouvání "příběhu" dál. Ale mám pro vás i něco dalšího... celý víkend jsem pracovala na něčem jiném... jenže nevím, jestli to sem mám dávat. Je to obkec příšerek k jedné povídce... mé soukromnické povídce. Taky jsem k ní napsala kus další kapitoly. A jednorázovku vysvětlující určitou skutečnost, která se ale objeví až v půli příběhu. A taky epilog. A kousek poslední kapitoly. A dalších šest stran jiné kapitoly..... Pracovala jsem na tom celý víkend. Hrozně mě to bavilo.... je toho moc a jsem z ní nadšená, ale bojím se, že když ji sem dám, kouzlo zmizí a za chvíli skončí jako ty ostatní; jednou za půl roku k ní napíšu kapitolu, která bude stát za nic. Tak nevím. Co chcete vy?

Lorraine si nic nepamatovala. Pouze se odebrala do ložnice se slovy, že je hrozně unavená. S odeznívajícím šokem jsem vyprovodila Jamieho s Daliou. Nechtěla jsem s nimi o tom mluvit. Ne dnes. Na jazyku mě svrbělo příliš mnoho otázek a já toužila po odpočinku. Rozloučila jsem se s nimi u branky a zapadla zpátky domů. K sobě do pokoje. Jen co jsem ulehla, usnula jsem jako špalek.
I o pár hodin později v domě vládl klid. Přízračné ticho, přerušované jen mým ťukáním do klávesnice, mi vlastně docela vyhovovalo. Konečně se mi podařilo spojit s Christinou, takže jsme si sdělovaly novinky a domlouvaly se, kdy konečně přijede.
Chtěla vidět Justina. Těšila se, že uvidí mého nového kluka. I já se nemohla dočkat. Až ho uvidím. Až budu s ním.
Naivně jsem věřila, že se život se smrtí Lany zase zlepší. Byla jsem pitomá.

V neděli ráno jsem hodila Mysterce na hlavu ohlávku, připnula vazák a vyrazila k Justinovi. Nohu už měla moje milovaná kobylka naprosto v pořádku, takže jsme rozhodně nejely jenom krokem. Dala jsem mu vědět už večer, takže když jsme přijely k nim před dům, už na mě netrpělivě čekal. Nezdržovala jsem se nějakým sesedáním. Zastavila jsem naproti němu a sledovala, jak zaskočeně se tváří. "Co je?"
"Vypadáš úplně jinak," řekl překvapeně. "Sebejistě. Spokojeně. Šťastně."
Usmála jsem se a nekomentovala to. "Tak šup, naskoč si."
Rozšířily se mu zornice. "Na tohle?"
"Bojíš se?" provokovala jsem.
Okamžitě zavrtěl hlavou. "Vždyť nás neunese."
"Ale unese, věř mi." Natáhla jsem k němu ruku. "Sedneš si za mě."
Váhavě spojil naše dlaně - a odrazil se. Docela mě překvapilo, jak hladce se mu podařilo vyškrábat nahoru. Otočila jsem k němu hlavu. "Šikovnej." Naše obličeje byly hrozně blízko. Naše těla byla ještě blíž. Usmál se na mě. "Můžu se tě držet?"
"No jasně," souhlasila jsem ochotně a pobídla Mystery do kroku. Justin mě chytil kolem pasu jako klíště. "Musíš se držet nohama," vysvětlovala jsem. "Ale ne, že ji kopneš."
S úspěchem se nám podařilo vyjet ven ze zahrady. Směrovala jsem Mysty k moři. "Ukážu ti naše oblíbené místo," oznámila jsem Justinovi. "A teď se drž." Pobídla jsem ji do klusu a na pláži do cvalu. Justin se jakž takž držel a Mysterka funěla. Nechala jsem ji volně cválat a když se unavila, sama zpomalila do kroku. V podobném duchu probírala celá cesta. Justin mlčel a nepouštěl mě, prsty křečovitě zaťaté, zatímco já si to náramně užívala. Když jsme dojeli k naší zátoce, Mysty už sama ze zvyku zastavila. Čekala jsem, až mě Justin pustí, ale ten se moc netvářil, že by se mu chtělo. Dýchl mi za krk. "Vrahu."
Rozesmála jsem se a obrátila se k němu. Můj obličej byl usměvavý. Jeho unavený. Naklonil se ke mně; opřeli jsme si čela o sebe. Měla jsem tak dobrou náladu. Lana je mrtvá, Lorraine si nic nepamatuje, nebojím se Dalii, přijede Christine, jsem tu se dvěmi bytostmi, které miluju. Štěstí mnou prostupovalo, pálilo mne zevnitř. Naklonila jsem k němu ještě blíž a spojila naše rty v rychlém polibku. Vůbec to nebylo děsivé. Bylo to krásné. Přirozené.
Justin to nečekal a zřítil se z Mysterky, která naznala, že toho stání má právě tak akorát dost. To ve mně vyvolalo další záchvat smíchu; seskočila jsem k němu, sundala Mysty ohlávku a nechala ji jít. Však ona neuteče.
Klekla jsem si k Justinovi, který se odmítal zvednout z písku. "Asi jsem přišel o nohy," skučel. "Ale za ten konec to stálo."
Zářila jsem jako měsíček. Dívali jsme se jeden druhému do očí, když v tom se najednou bleskově zvedl a povalil mě do písku. "Na tohle jsem se strašně těšil," řekl a políbil mě dřív, než jsem stačila zareagovat. Bylo to úžasné. Žádný strach, žádná úzkost. Přisála jsem se k němu. Objal mě, hladil mě. Leželi jsme na pláži a líbali se.
"Už se mě nebojíš?" zamručel spokojeně a nepřestával mě hladit.
Přetočila jsem se mu v náruči. "Ne," zavrtěla jsem rozverně hlavou. Po tváři mi přeběhl stín. "Nikdy jsem se nebála přímo tebe. Vrací se mi vzpomínky… mám blok. Promiň."
Položil se vedle mě. "Chápu. Ale zpátky už mě neudržíš," usmál se a zase jsme se vrátili k předchozí činnosti.
Ten den uběhl jako voda. Cestou zpátky šel Justin pěšky; na koně ho nedostalo ani moje prosebné mrkání. Už jsme byli u nich před domem, když najednou prudce zbělal. "Justine?"
"Nic mi není." Barva se mu vrátila, podíval se na mě. "Zítra si dáme sraz před školou, jo?"
Přikývla jsem, v očích starostlivý výraz. "Jdi k doktorovi."
Zatvrzele zavrtěl hlavou. Sklonila jsem se k němu z Mystery a políbila ho na rozloučenou. "Tak zítra."
Měla jsem nám ten den prodloužit…

Ráno jsem na něj netrpělivě čekala před školou, ale když nepřišel, vzdala jsem to a smutně zamířila na hodinu. Celý den jsem chodila jako tělo bez duše a stravovala mě divná nervozita, neodbytný pocit, že něco je hrozně špatně. V obědové přestávce jsem se mu pokoušela dovolat, byť marně - ozvalo se jen "volaný účastník není dostupný" a ať zavolám později.
Hned po poslední hodině jsem nemeškala a vyrazila k jejich domu. Překvapilo mě, že na jejich příjezdové cestě parkuje dodávka paní Atwoodové - tak brzy by doma ještě být neměla.
Šla jsem ke vstupním dveřím, v krku se mi tvořil knedlík. Něco se mu stalo.
Třesoucím se prstem jsem zmáčkla zvonek. Ozvala se libozvučná melodie, ale mě v tu chvíli zajímalo jen jedno - aby mi hodně rychle přišel někdo otevřít.
Jenže nikdo nepřicházel. Zběsile jsem mačkala zvonek a později začala zoufale bušit na dveře, až se mi klouby zbarvily od krve.
Konečně jsem zaslechla kroky. Sňala jsem bolavé dlaně ze dveří a čekala.
Otevřela paní Atwoodová. Tvářila se naprosto normálně, ale povšimla jsem si, že jí z očí zmizelo světlo. Jakmile na mě zaostřila, dlouze, bolestně vzdechla. "Ahoj, Carley."
"Dobrý den," pozdravila jsem stísněně. "Přišla jsem za Justinem."
"Já vím," řekla a smutně se na mě podívala. "Sice odmítá s kýmkoliv - včetně mě - komunikovat, ale myslím, že tebe uvidí rád."
"Jo," kývla jsem a rozpačitě vyčkávala, jestli mi uvolní cestu do nitra domu.
Trvalo jí skoro minutu, než se k tomu dobrala. Cukla sebou a zadívala se na mě, jako by si teprve teď uvědomila, že tam stojím.. "Pojď dál. Já jsem se…zamyslela. Víš… Justin.. Carley, promiň - " Ohromeně jsem pozorovala, jak se jí z očí řinou slzy a rozmazávají jí řasenku po obličeji. Nedbala toho a otřela ji do rukávu čistě bílého svetru. "Jdi za ním. Je u sebe v pokoji." S těmi slovy mě nechala stát v hale a odešla posuvnými dveřmi pryč.
S trpkým pocitem očekávání toho nejhoršího jsem se vydala nahoru.
Dveře od Justinova pokoje byly zavřené, s novým nápisem "Nevstupovat, nebo taky chcípnete".Jinak bylo všude naprosté ticho. Ignorovala jsem upozornění a s neblahou předtuchou stiskla kliku.
Místnost vypadala stejně jako vždy, ale přece jen tu něco bylo jinak. Přátelské ovzduší se vytratilo a zůstala tu jen prázdná, mrtvá místnost, kterou okupoval smutek a beznaděj. Justin seděl bez pohnutí na okenním parapetu, pohled upřený kamsi v dál.
Zavřela jsem dveře a zastavila se uprostřed pokoje. "Ahoj."
Nejdřív to vypadalo, že vůbec nepromluví, ale potom pronesl nepřítomně: "Myslel jsem si, že přijdeš."
"No jasně," dodala jsem si odvahy a udělala k němu pár nesmělých krůčků. "Hrozně jsem se o tebe bála."
Mírně pokývl hlavou a dál nezúčastněně koukal z okna.
Byla jsem pološílená strachy. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. "Justine, prosím. Řekni mi, co se stalo."
Zavřel oči. "Byl jsem u doktora. Máma mě k tomu donutila."
Polkla jsem. "A ten řekl…?"
Zády se opíral o stěnu a vypadalo to, že snad nedýchá. Několik minut se neměl k odpovědi. Potom naráz otevřel oči, seskočil z okna a bezbarvým hlasem, hlasem, který už pozbyl všech nadějí, řekl jedno jediné slůvko, které však stačilo k vykreslení celé zoufalé situace.
"Rakovina."
"Ach." Přišla jsem k němu blíž a on zase udělal pár kroků ke mně. Byli jsme od sebe asi metr. "To ještě není beznadějné, chemoterapie a - "
Přiložil mi prst k ústům a dokonale mě tak zmrazil na místě. Ačkoli ještě včera jsem se s ním bez problému líbala, dneska jsem tu neměla Mysterku. Byla jsem nejistá. "Tak to není, Carley. Je to moc hluboko. Moc dlouho. V mozku. Po operaci - pokud bych přežil - by ze mne zbyla jen retardovaná troska. A i pak by to mohlo znova vyrůst. Není naděje."
Odmlčel se; v jeho očích bylo zoufalství a smrt. A potom řekl větu, která mi přeházela život natolik, že už se mi ho nikdy nepovedlo zcela složit do původní podoby.
"Mám před sebou posledních pár týdnů života."
Seděli jsme vedle sebe na posteli, opření jeden o druhého a tiše plakali. "Tohle není fér," posmrkla jsem už asi po padesáté tu stejnou větu a protřela si oči. "Tohle není spravedlivý."
"Spravedlnost na tomhle mizerným světě téměř vymřela," podotkl Justin a odhodil posmrkaný kapesník na zvětšující se hromádku na zemi. "Carley, měl bych na tebe prosbu."
"Cokoliv."
"Nemusíš to dělat pokud nechceš. Ale… nedávno jsi mi slíbila, že mi jednou povíš svůj příběh. Řekl bych, že ten čas přišel teď. Možná už k tomu nebudu mít nikdy jindy příležitost."
Vzdychla jsem a podívala se mu do jeho mrtvých očí. Zely prázdnotou. Vzdal to. Vzdal se naděje na život, ať už byla sebemenší. "Vážně to chceš slyšet?"
Přikývl.
"Je to hnus, Justine. Něco odporného. Bojím se, že přede mnou utečeš."
"Neutekl bych, i kdybys byla kriminálník," ujistil mě.
"Já jsem oběť, ne kriminálník." Zavládlo ticho. "No tak jo. Ale nepřerušuj mě. Já to ještě nikdy nikomu neřekla. Samozřejmě, párkrát jsme o tom mluvily s Lorraine, ale ne o všem a ne mnoho. Bolí to, všechny ty vzpomínky."
"Jestli nechceš, nemusíš - "
Rychle jsem zavrtěla hlavou. "Chci. Měla bych. Koneckonců, už jsou to tři roky."
Chytil mě za ruku a já začala vyprávět.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lucia lucia | 22. června 2011 v 23:37 | Reagovat

nemôžeš ho zabiť! Ty si sa zbláznila, nesmie mať rakovinu, musí to byť liečiteľné, veď toto nie je príbeh zo skutočnosti, MAL! No a k tomu predslovu, k tej poviedke...ja by som ju nezverejňovala, ak Ťa to takto baví a ak sa neskôr dokopeš ku knižnému vydaniu...to bude pecka! Takže by som radila, urob si podľa seba to, čo chceš ty :)

2 mal mal | 23. června 2011 v 16:54 | Reagovat

zabiju... stejně v týhle povídce původně ani neměl být :D tak ho radši odstraním dřív, než mi zkazí prvotní záměr...jak by k tomu přišel chudák Jamie? :D  :)

3 moira moira | Web | 25. června 2011 v 14:38 | Reagovat

fííha, už v průběhu čtení mě napadlo, že to bude nějaká podobná nevyléčitelná nemoc, ale takto si to přečíst, vědět, že je to nevyhnutelné.. je mi smutno. Úžasně píšeš, tak, že se mě to niterně dotýká a já... ani nevím, co napsat. Jsem asi tak trochu v šoku.
Určitě se "těším" na pokračování a jak celý příběh rozběhneš.
(S/A: když se do povídky připlete postava, co tam nemá co dělat, je to nanic, protože se vždy nějakým záhadným způsobem děsně neodvratně zaplete do děje... jop, to znám a nesnáším.. :P)

k té povídce... soucítím s tebou. Já nevím, nevím, jestli si to máš nechat pro sebe nebo to zveřejnit. Možná... možná bys to měla zveřejnit až toho budeš mít více, až si tím budeš jistá... až budeš skoro u konce. Protože není nic únavnějšího, než to zveřejňovat (mě povídej.. :// ). Myslím, že pokud se ti ta povídka tak líbí a tak ses do ní zamilovala, možná by jsi jí měla nechat pro sebe a pokusit se takový měsíc počkat, co se s ní stane, co udělá. A až s odstupem to pak zase promyslet.. :))

Vím, že to nemá cenu říkat (já jsem totiž stejná), ale píšeš dobré kapitoly, čtivé, které se líbí. Myslím, že problém není v kvalitě tvého psaní ale v tobě. (a tak to podle mě mají skoro všichni povídkáři). Protože osobně víš, že bys to mohla napsat lépe... ale nechce se ti. Musíš se do toho nutit. Kapitola se ti pak zdá únavná, vleklá... špatná. Avšak, a to si většina lidiček neuvědomuje, pro ostatní je ta kapitola pořád úžasná, stále nadprůměrná. A budou to číst, jelikož je zajímá osud jejich hrdiny/nky.

To byl jen takový pokus o povzbudezní, pokuse se mě nesežrat, až příště narazíš na mou internetovou maličkost.. ;))

4 Anika Anika | 17. července 2011 v 13:07 | Reagovat

bij mě... přečetla jsem si to až teď a nebudu se schovávat za to, že jsem tu posledních 14 dní nebyla, protože se mi do toho prostě nechtělo a bála jsem se, že se budu ztrácet - a neztrácela! naopak jsem se vrátila do děje bez jediného zaváhání, což je víc než dobré, prostě mě to vtáhlo...a dojalo... a bij mě podruhé, prostě se mi to hrozně líbilo....
ale stejně bys ho nemusela zabíjet... O:-)

co se rady o povídce týče, tak pokud není pozdě, souhlasím s holkama - nech si jí pro sebe, aspoň zatím, ono se to nějak vyvrbí :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama