Šalina č. 2.: Řidič

9. června 2011 v 19:52 | Mal |  Šalina
Tuhle povídku jsem chtěla dát na závěr série Šalina... ale nedokážu odolat a nedat vám ji sem hned. Snad se vám to bude líbit a až to dočtete... prosím, nemyslete si o mě, že jsem psychopat. Možná jo, ale i mé šílenství a morbidita má své meze. Jenže tenhle příběh... Já to prostě napsat musela. Zkrátka (asi budu znít hodně neskromně, ale - až na ten začátek) .. no prostě líbí se mi.
P.S.: Začátek je odporně nudný, ale pro základní info a pochopení zbytku povídky nezbytný. Časem s tím ještě něco udělám. Je psán šedě.
P.S.: Ti co už mě trochu znají si asi domyslí, že jsem měla jeden z mála psacích záchvatů a že nejspíš zase dlouho nic nenapíšu... :( So enjoy it ;)

Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být něčím zvláštní. Tedy, každý svým způsobem byl, jenže když říkám zvláštní, myslím skutečně člověka specifického určitým originálním směrem. Dokud jsem nechodil jinam než do školy a bydlel na koleji, všechno se zdálo být v pořádku. Život prostě plynul svým obvyklým tempem, někdy mě vyhodil do růžových oblak a jindy zase zadupal hluboko pod zem, kde jsem tiše trpěl a za pomoci svých přátel se pomalu hrabal zpátky na nohy. Po smrti otce jsem se však musel vrátit do Brna a postarat se o mámu. A zde, ve městě prolezlém pohybnými podniky a bary, jsem si poprvé začal všímat drobných změn, které mi v Praze na universitě unikaly. Když jsem se zmínil o své budoucí profesi, lidé často odvrátili pohled a zavedli řeč na poslední zápas Komety, znechuceně zdvihli obočí nebo jim ztuhl obličej jako nějaké soše a s falešnou náhražkou úsměvu pokývali hlavou, aby se mohli bavit o letošní trapné módě. Našlo se ovšem i pár jedinců, kteří mnou byli fascinováni a dlouze se vyptávali na podrobnosti; jejich zaujetí však bylo zvrácené a mne unavovalo ztrácet s takovými existencemi čas. Ne, v Brně jsem mnoho přítel nepotkal. Matka mne ale potřebovala a proto jsem mlčel a nestěžoval si na samotu. Snad nebudu znít příliš cynicky, když řeknu, že mým jediným štěstím byl fakt, že otec zemřel nedlouho po skončení letního semestru. Měl jsem tedy celé prázdniny na to, abych mámu uvedl do použitelného stavu a nemusel déle zůstávat v nepřátelské linii.
To léto jsem potkal jednu velice milou dívku, která souhlasila, že se o mámu bude starat a v nejhorším případě mi zavolá. Náš přátelský vztah přerostl v lásku, alespoň jsem o tom byl přesvědčen. Nemělo ale smysl zanedbávat školu kvůli dívce; slíbili jsme si tedy pouze, že si budeme mailovat a o víkendech se setkávat, občas v Brně, občas v Praze. Mámě jsem nechal pěknou sumičku peněz v kredenci, nic víc už nebylo třeba, nic víc už mi nestálo v cestě.
A tak jsem odjel do Prahy, abych se stal soudním patologem.
Praha, jak velkolepé to město. Pořád mě to ale táhlo zpátky do Brna, k nešťastné mamince a hlavně ke Klárce, kterou jsem měl rád čím dál tím víc. Po mnoha patáliích jsem ale konečně úspěšně promoval a mohl se vrátit zpět do rodného hnízda, k němuž jsem pomalu přestával cítit zášť. V Brně bohužel nebylo kde se uplatnit v mé nové profesi, takže jsem si nakonec našel práci ve Velkém Meziříčí, kam jsem pravidelně dojížděl.
Vzpomínám si, jak se mi poprvé třásly prsty, když jsem stál nad mrtvolou mladé rozsápané ženy, ale jakmile přišlo na lámaní chleba (respektive řezání těla), v mém nitru se rozhostil klid. Dělal jsem jen svoji práci. Někomu může připadat zvrhlá, ale pravda je, že patologie je obor tak trochu i pro slabochy. Nemusíte se strachovat, že ponesete odpovědnost za zmařený lidský život. Patologovi pacient na stole nezemře.
Kolektiv doktorů mi také vyhovoval. Samí příjemní lidé, ačkoli všichni svým způsobem podivíni. Den co den jsme měli mrtvolu na ohledání a případy, které mi zpočátku připadaly kuriózní, se časem stávaly běžnou rutinou. Tím víc mne pak pohlcovaly zapeklité vraždy a nevysvětlitelná zranění, toxiny v těle a těžko určitelné jedy. Často se pak stávalo, že jsem v práci zůstal přes noc a domů vůbec nedojel. Začalo mi to připadat pohodlnější. Poohlédl jsem se v realitkách a našel solidní dvoupokojový byt v příjemné čtvrti. S Klárkou jsme se moc nevídali, ale když jsem jí řekl o novém bytu, přišla řeč na společné bydlení. Nic jsem proti tomu neměl. Zpočátku. Myslel jsem, že ji mám rád. A já vlastně měl. Jen ne tak jak jsem si přál a jak si přála ona.
Toho dne mi přivezli na pitevnu novou mrtvou. Jednalo se o mladičkou dívku, kterou někdo brutálně znásilnil a uškrtil. Policie stále hledala pachatele a nejvíc je zajímalo, jestli ji nejdřív zneužil a teprve pak zabil, nebo obráceně. Zůstal jsem v práci přesčas, ostatní pitevní stoly už zely prázdnotou. Místnost byla liduprázdná a čpěla dezinfekčním roztokem, kovem a specifickým pachem lidských těl. Seděl jsem na židli a jako uhranutý zíral do její bledé tváře, do očí, které neviděly, a myslel na vraha, který ji prvně zabil a až poté dal průchod své sexuální vášni. Bylo to nedopatřením, tato smrt, nebo se chtěl milovat s mrtvou?
Díval jsem se na ni. Prohlížel si kontury její tváře. Byla nenávratně mrtvá. Přesto na ní bylo něco nadpozemsky krásného, něco, co mne přitahovalo a co snad přitáhlo i toho vraha. Pomalu jsem zvedl ruku a přejel po jejích hebkých vlasech. Sklonil jsem se k nim a jemně si přičichl. Ještě slabě voněly borůvkovým šampónem. Pohladil jsem její chladné rty a opatrně je rozevřel -
"Kdo nám to tu zase utrácí elektřinu a pak chce ještě ke všemu platit přesčasy?" ozval se z chodby veselý hlas naší šéfové. Zděšeně jsem sebou trhl, srdce mi náhle bušilo jako splašené. Rychle jsem tělo zabalil do vaku a zamířil s ním k márnici. "Už končím," houkl jsem co nejklidnějším hlasem. Hanka - pardon, šéfka - na mne počkala u východu z pitevny. "Hroznej osud pro tak mladou holku," brumlala si nespokojeně. "Aspoň že to měla rychle za sebou."
Jen jsem přikyvoval. Nemohl jsem mluvit. Byl jsem v šoku - sám ze sebe. Zděšen. Co nejrychleji jsem se převlékl a vyrazil do Brna. U Klárky v teplé posteli se všechno zdálo hezčí a když jsem se ráno probudil v jejím objetí, nic ze včerejšího dne mi nepřipadalo skutečné. Byla to jen zlá vzpomínka. Jen přešlap. Nic se nestalo. V pitevně bylo málo vzduchu. Nebo jsem usnul. Určitě. Jen se mi to zdálo. Celé. Muselo.
Dalšího dne jsem jel do práce a choval se jako by se nic nestalo. Však co by se vlastně mělo dít. Vykonávám jen svou práci. Nic víc v tom není. Tak proč jsem zůstal na pitevně přes čas? Proč jsem nespěchal domů za svou přítelkyní?
To zvláštní mravenčení v žaludku mi nahánělo husí kůži. Sál byl tichý. Jen já a mrtvoly. Stál jsem uprostřed místnosti a zoufale bojoval sám se sebou. Odejít či zůstat, spasit se nebo zhřešit. Nedokázal jsem si vzdorovat. Ďábel v mém nitru se tiše pochechtával, když jsem otvíral mrazák. Její tělo vyjelo na kovovém pásu ven, vstříc plastickému světlu pitevny. Představoval jsem si sluneční paprsky tančící po její tváři, vítr hrající si ve vlasech… Navzdory etice, hygieně a všem ostatním lidským pravidlům jsem ji vzal do náruče a opatrně přenesl na stůl. Ztuhlé tělo studilo jako smrt. Přejel mi mráz po zádech a zároveň se mi roztřásly ruce chtíčem. Být živou ženou, strhám z ní oblečení, ale ona svlékat nepotřebovala. I přesto jsem ale váhal. Ta smrt, která ji obklopovala, - vlastně ne, smrt, kterou ona byla - mne brzdila. Jako bych měl strach ponořit se do toho klidu, nekonečna v jejích nehybných očích, a přesto jsem cítil spalující touhu líbat ty bledé rty, dotýkat se křehkého těla… Ležela přede mnou, tak nehybná, bílá a satanské chóry mi kvílely v mysli, ponoukaly, vábily, nutily mne k činu. Jenže… Je mrtvá. Nesmíš.
Musím.
Klárka.
Počká.
Jsi patolog! Člověk. Ta bytost před tebou už nežije, není nic, jen prázdné tělo.
Nevadí. Není. Chci ji.
Klárka!
Kdo?

Vzdech.
Rozklepaný pitevní stůl.
Příraz.
"Ještě!"
Mžikající oči.
Syrová podstata člověka.
Žádná duše.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 9. června 2011 v 22:09 | Reagovat

ježiši tak teď neusnu....br, br a brrrr! A sakra, kde v sobě hledáš sílu to napsat, to nechápu a obdivuju... mrazivý, krutý a děsivý... připadala jsem si jako kdybych se propadla do hororu a nemohla se vyšplhat zpátky do reality, ačkoliv se můj mozek vehementně snažil odtrhnout oči, aby moje duševní zdraví nepřišlo k újmě...pozdě.... nemám slov, Mal, smekám klobouk a doufám, že se mi nebudou zdát takový sny...

2 moira moira | Web | 12. června 2011 v 7:31 | Reagovat

no dop*dele! a sakra, nešťastný slovní spojení..
já takřka nemám slov. A to se mi stává zatraceně řídce. samozřejmě, o nekrofilii jsem už slyšela, ale doteď jsem si neuvědomila, CO to vlastně je. Jak jsi to popsala, bohové, prostě dechberoucí, děsivé a přitom tak REÁLNÉ! píšeš jednoduše úžasně a já jen, stejně jako anika, smekám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama