Šalina č. 1.: Spojuje nás smrt

7. června 2011 v 21:16 | Mal |  Šalina

Šalina, žádná tramvaj. Nejsme přeci v Praze, ne? Zrovna pojmenovali další, Elišku. Vesele si brázdí brněnské ulice a vůbec se nestará o to, koho a proč veze - vždyť je to jen hromada kovu a plastu. Protože už je nedělní podvečer, nenajdete tu mnoho cestujících. A i ta trošička spoluobčanů odsouzených k cestování v nemilosrdně roztopené šalině se netváří zrovna nadšeně, že se vleče bůhvíkam. Nejspíš v duchu nadávají, proč si nemůžou koupit to krásné auto z bazaru namísto zbytečností, jako je třeba jídlo a placení účtu za plyn. Každý nepřítomně zírá z okénka nebo čte reklamní upoutávky na nejnovější prášky na hubnutí či nejvýhodnější půjčku v zemi. V ulicích si hrají malé děti bez dozoru a klidně přebíhají koleje; jde jen o adrenalinovou hru. Kde mají rodiče, to nikdo neví. Možná že někde zrovna vykrádají obchod, aby jakožto svědomití vůdci domácnosti uživili spoustu hladových krků.
Vraťme se ale zpátky do naší šaliny. U zadních dveří se objímá mladá dvojice a zdá se, že ani jeden nevnímá okolní svět, o pár sedadel dál si okusuje nehty slečna s podezřele opuchlýma očima a vedle ní sedí na ošuntělém sedadle děsně cool týpek, sluchátka s techno muzikou zaražené hluboko v uších, což nic nemění na faktu, že jednotvárná hudba otřásá celým vozem. Procítěně přitom pohazuje hlavou a všem je jasné, že přemýšlet o jeho duševním zdraví by byla ztráta času. Před touto povedenou dvojkou se roztahuje romská skupinka a snaže se jeden druhého přeřvat způsobuje, že sympatický řidič postupně rudne a křečovitě drtí nic netušící volant, pravděpodobně ve snaze nepočastovat je několika vybranými nadávkami a nevykázat je ven. Vrásčitá babička s vodnatýma očima zahleděnýma daleko do minulosti netrpělivě poklepává ručně řezanou holí o podlahu a přizvukuje tím solidně vyhlížející dámě v kostýmku, která si svými dvoucentimetrovými nehty postupně vyvrtává díru do kabelky. Prohlíží si je pán středního věku v semišové bundě a neobratně zakrývá úsměv. Přes čelo se mu táhne dlouhá jizva. Za ním vášnivě diskutují dva teenageři o nejnovější pc hře a pokouší se jeden druhého přesvědčit o nesmrtelnosti této verze, která nahradila předchozí, o níž před časem mluvili stejně zapáleně a která již nyní upadla v zapomnění. Dívka z protější strany vozu po nich občas vrhne kradmý pohled a pak se zase urychleně začne věnovat psaní neexistujících esemesek a neveselému usmívání na svůj mobil. Úlisný chlápek v kožené bundě se o nikoho z šaliny nezajímá a raději si prohlíží svůj odraz ve skle. Těžko říct, jestli ho tak zaujaly beďary nebo žluté fleky na zubech.
Vlastně se tu nikdo o nikoho nestará. Nikdo nepřemýšlí, kdo mohou být ti ostatní cestujících, nikdo nepřemýšlí, jaký by mohl být jejich osud, kam a proč zrovna míří, proč se zdají být veselí či smutní - zkrátka jen nastoupí do šaliny a na některé zastávce zase vystoupí, nedůležitá epizodka v celém dni, kdy se jim dařilo nebo naopak přišli o práci; každý se stará jen o sebe a svou cestu, je to nic, jen střípek času, avšak pořád nutná součást života. Nic ty lidi nespojuje, není proto ani důvod k zamýšlení.
Jedna spojka tu však přeci jen je. Všichni tito lidé svěřili svůj život do rukou naprosto neznámé osoby, řidiče. Nastoupíte do šaliny a nepřemýšlíte nad tím, co by se stalo, kdyby řidič selhal, berete to jako běžnou věc - vůz přijede, vy se svezete, finito. Nad nějakým selháním stran zaměstnanců dopravního podniku si neděláte hlavu. Ale co kdyby zklamal? Co kdyby byl ten den myšlenkami jinde a omylem jel na červenou? Kola skřípou, lidé křičí. Každý myslí na sebe, na své blízké, život se jim míhá před očima, nechtějí zemřít, jsou to jen sekundy, jen kousíčky času. Ale konec se blíží, létají jiskry. Cestující ječí. Náraz. Oheň. Tma.
Spojuje je tedy smrt? Kdo ti lidé byli?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 8. června 2011 v 19:46 | Reagovat

Tý jo...tak teď se budu bát jezdit hromadnou dopravou... ale jsem ráda, že jsi tohle sepsala... člověku to vlastně vůbec nedochází, ale máš pravdu... navíc je neskutečný, jak rozdílný lidi člověk dennodenně potkává a ani si to neuvědomuje...zase jsi mi na čas nasadila brouka do hlavy....dneska od tebe už druhého :)

2 lucia lucia | 8. června 2011 v 22:58 | Reagovat

dobré Mal...moc dobré ;) vieš, že ja milujem opisy a tieto ti vyšli. nestratila som sa v nich a to je dobre... ďakujem za chvíľku uvoľnenia :)

3 moira moira | Web | 12. června 2011 v 7:24 | Reagovat

nikdy bych nevěřila, že mě zaujme povídka o šalině,a le stalo se tak! :)) dobrý začátek! ;))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama