Na konci

14. prosince 2011 v 9:57 | Mal |  Povídky

Zdál se mi sen...


Byla blízko, tak strašně blízko. Slyšela jsem její kroky, nadpozemsky tiché, ale přesto pořád slabě slyšitelné. Šustění jejího roucha, podobné padajícímu listopadovému listí, ve mně vzbuzovalo hrůzu. A tichoulinký, kovový zvuk, který způsoboval vítr tím, jak se otíral o chladné ostří. Jediné, co se mým uším nepodařilo zachytit, byl její dech. Prosté vysvětlení tohoto jevu - ona žádný dech neměla.

Já také již dávno přestala dýchat. Jen jsem se krčila u vlhké skalní stěny a třásla se strachy. Zpočátku jsem naivně doufala, že moje skrýš je neodhalitelná, svůj omyl jsem však poznala v okamžiku, kdy jsem mezi monotónním stékáním vody po stěnách jeskyně zaslechla vzdálenou, tesknou melodii.



Někteří lidé by řekli, že je krásná. Byla schopná je okouzlit natolik, že jako v transu sami smrti vběhli do náruče.

Čím víc se blížila, tím víc rostl můj děs a já se přistihla při myšlence, že lituji toho, že mě také nedokáže očarovat. Matně jsem vzpomínala, jak se to kdysi dávno přihodilo babičce. Tenkrát mi nemohlo být víc než pět let, celá naše rodina obklopila umírající ženu u smrtelné postele a vyčkávala příchodu smrti. Máma ji držela za ruku, nehybnou, odulou ruku v povislou vrásčitou kůží. Čekali jsme a čekali. Až najednou se babiččiny prsty uvolnily z mámina sevření a jemně pohladily lůžkovinu. Potom se sevřely v prst. Po babiččině tváři se rozlil spokojený, přímo slastný úsměv. Naskočila mi husí kůže a chvíli jsem měla pocit, že mi v hlavě zní sladká píseň, vábí mě, volá… Rozbrečela jsem se a tatínek mne odvedl pryč. Tíseň zmizela, v mysli se rozhostil klid. V tu chvíli babička odešla.

Ta píseň mi strašila v hlavě ještě spoustu let. A ještě víc mě děsilo to, že ačkoli vnímám její lahodný tón, zároveň cítím kdesi hluboko se ukrývající pachuť věcí, které už dávno nedýchají. Věcí, které nás chodívají strašit ve snech, dlouhé, černé stíny, vlnící se okolo rozbitých pouličních lamp, zanechávajíce na nich hluboké rýhy od drápů. Ty stíny na mne čas od času promlouvaly, volaly mě, ponoukaly, ať jdu a zapomenu, ať jdu a skočím. Ve snech jsem den co den vídala nekonečně hlubokou propast, díru vyhlodanou bohy až na samém konci světa, který neexistoval. A také si pamatuji onen skalní most, uzoučkou lávku z pevného kamene, která spojovala obě strany. Ve snech jsem se nikdy nedostala dál, než k začátku mostu - vždy jsem pohlédla dolů pod sebe a hledala dno a hledala jsem ho tak dlouho, dokud mi nedošlo, že žádné není. Jednou jsem se podívala na levou stranu a jindy na pravou a po čase jsem si uvědomila, že každá je jiná, že z každé vane jiný vzduch, jeden voní po levandulích a druhý páchne jako zkažené maso a když jsem pak nasávala vzduch krajiny ve dne, v bezpečí naší louky za domem, vloudila se mi do mysli myšlenka, že svět voní po obojím, anebo ještě hůř.

Hudba tam hrála bez přestání. Hrála a já bláhová netušila, co to znamená. Nevěděla jsem, co mám vidět a tak jsem neviděla, i když stála pár metrů ode mne. Nepřišel můj čas. Tenkrát ještě ne.

Dnes to bylo jiné. Všechno bylo jiné. Dnes jsem tam přišla doopravdy. Moje plíce divoce lapaly po dechu a já se dávila vlhkým vzduchem, který mne obklopoval. Celé skály zahalila hustá mlha, ze skalního mostu jsem viděla jen začátek, pár pouhých metrů do hladka ošlapané skály barvy vlčího kožichu.

Zhoubná melodie mi duněla v uších a nedala se zastavit. Zakrývat si je rukama nepomohlo. Hrála zevnitř mé duše a snažila se mě přesvědčit. Skrývala jsem se v jeskyni, však marně. Věděla, kde jsem. Pokořená, nespokojená s tím, že musím zemřít, jsem vylezla z temna kobky a vydala se ke skalnímu mostu. Ona tam stála a čekala. Zpočátku jsem ji neviděla, ač ona viděla mne. Z mlhy se rýsoval jen obrys černé a bílé, dvou barev, které spolu splývaly a činily ji tím, co byla.

Doklopýtala jsem na okraj propasti a zastavila se s nohou nakročenou k mostu. Váhala jsem. Ještě nikdy jsem na něj nevstoupila. Dnes mám premiéru - a derniéru. Zaplaťte vstupné, zaplaťte dřív, než zaplatím já.

Kolem se mihl stín a málem mě srazil do propasti. Ale vybalancovala jsem to. Zemřít…

Ještě ne, ještě ne.

Strach opustil mé třesoucí se tělo. Zklidnila jsem se a vykročila jí vstříc. Hlubina pode mnou mi brala dech. Zdála se nekonečnější, než když si prohlížíte za jasných nocí hvězdnou oblohu. Známá vůně mne udeřila do nosu. Spadnu? A jestli ano, zřítím se alespoň na tu správnou stranu?

Možná není správná ani jedna, přemítala jsem bezděky, když jsem kráčela smrti do náruče. Její sladké tóny mi hrály v mysli, ale neočarovaly. Přesto mne její moc svazovala silněji, než ty nejpevnější řetězy. A jak jsem tak šla, začala se mi zjevovat její skutečná podoba.

Světlounké, skoro bílé vlasy se jí v jemných vlnkách kroutily kolem nelidsky krásného obličeje a sklouzávaly po uhlově černém plášti až k pasu. Pod pláštěm se skrývalo sněhobílé roucho a opasek s naostřenou dýkou. Bosé nohy se sotva dotýkaly země. Neměřila víc než já, a přece se zdálo, že se tyčí do neuvěřitelné výše. Černé, prázdné oči na mne mlčky zíraly a v tom mlčení na mne vykřikovaly kletby. Bledé rty vyslovovaly pořád dokola tutéž otázku. Proč.

Ona to nechápala. Nechápala, jak jsem se sem dostala. S pocitem převahy jsem učinila pár posledních kroků a došla až k ní. Sálal z ní chlad a vůně hřbitova a ještě něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Nekonečno…

Jedním ostrým nehtem si podrápala tvář a krev otřela na ostří kosy, kterou ladným pohybem vytáhla z pod pláště. Viděla jsem, jak se napřahuje a rozhodla se, že to takhle nenechám.

Vyrazila jsem jako střela a rozběhla se zpátky po skalním mostě. Propast pode mnou už nebyla plná nicoty. Ozývaly se z ní skřeky a výkřiky bolesti a hrůzy, nelidské kvílení a jekot a po stranách se začaly objevovat stíny, chňapaly po mně a snažily se mně svrhnout do hlubin.

A ona mě doháněla. Slyšela jsem tichý dusot jejích nohou a věděla jsem, že nesmím prošvihnout ten správný okamžik. Ano; teď se ocitla dost blízko. Prudce jsem zabrzdila a otočila se přesně ve chvíli, abych holou rukou stihla zastavit letící kosu. Rozsekla mi dlaň a z té se vyvalila krev, ale já nemeškala a uchopila ji do druhé ruky. Možná, že to byla moje poslední možnost. Pevně jsem sevřela kosu a zoufalým švihem ji mrskla po té bytosti, jejíž tvář náhle dostala nevěřícný výraz. "Jak?" vyrazila ze sebe přidušeně - a potom se její hlava oddělila od těla. Jako ve zpomaleném filmu jsem pozorovala, jak se bílé vlasy barví do ruda. Jak černý plášť vlaje za letícím tělem, které se měnilo v prach. Démoni přestali kvílet. Vítr přestal foukat. Mlha se rozplynula. Rozhostilo se ohlušující ticho.

Sledovala jsem, jak smrt nenávratně mizí v propasti a pozvolna si začínala uvědomovat, co jsem spáchala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 15. prosince 2011 v 21:12 | Reagovat

Wow.
Netuším, kde  a jak jsi na tohle přišla, ale je to geniální... běhal mi mráz po zádech a málem jsem cítila ten těžký vzduch. Neuvěřitelné, poutavé, neobyčejné a nepopsatelné!
No prostě wow...

2 moira moira | Web | 17. prosince 2011 v 18:13 | Reagovat

víš mal, ty píšeš něuvěřitelně krásně a živě. kapitolové povídky ti nejdou zdaleka tak dobře jako jednorázovky, v kterých nás shodíš až někam na dno, pošlapeš nás, aby jsi nás pak s úsměvem vyzvedla a ptala se, jaké to bylo.
tahle povídka byla... trochu zmatená, trochu chaotická, trochu nelogická, ale ten konec...
z toho konce mi po zádech přebíhaly zimomravky, ten konec mi prostě vyrazil dech.
Už dlouho mám na nějakém papíře v nějakém šuplíku nápad na povídku. tvoje jednorázovka mi jej připomněla. Je to povídka o věku, kdy zemřela smrt. Je o dívce, která je děsem bez sebe, když musí procházet tím živým hřbitovem a bojí se, bojí se, co se může stát. Mám neuvěřitelné nutkání to jít ihned psát, ale bojím se, bojím se a nevím čeho. napadlo mě, že toto by k tomu byl úžasný prolog.

fu, tak fajn. komentář jsem napsala a teď si musím skočit zaběhat, abych si pročistila hlavu. Tvoje povídka mi úplně pomíchala myšlenky! Vidíš, co mi provádíš.. ? :D A Mal? nemohla by jsi si na stránku nainstalovat takové to odebírání novinek mailem? některé blogy to mají a mě to neuvěřitelně pomáhá, protože na různé blogy stále zapomínám. (promiň...!)
a ne, k té mojí nové povídce nepotřebuješ znát Trilogii, ale byla bych ráda, kdyby jsi si ji předem přečetla. V povídce mám moře spoilerů a strašně by mě mrzelo,kdybych ti měla zkazit překvapení z poznávání. Trudi Canavan jsem si jako spisovatelku úplně zamilovala a její Trilogie o černém mágovi určitě stojí za přečtení. ;)) jednička je sice dost slabá, ale dvojka už ujde a trojka.... ta mi jednoduše vyrazila dech. :))

3 moira moira | Web | 24. prosince 2011 v 21:55 | Reagovat

Šťastný a veselý, Maliko!! Doufám, že jsi si Vánoce náležitě užila.. x)) (A Ježíšek tvůj vánoční seznam neskartoval.. :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama