Na poslední nádech

2. ledna 2012 v 23:25 | Mal |  Povídky

Z průhledného sáčku se na mě vysypal zbytek sušených rostlinek. V zoufalé agonii jsem prudce udeřil pěstí do skříně. Ta varovně zapraskala a zakymácela se, což mě vytočilo k nepříčetnosti. Popadl jsem nejbližší židli, která byla po ruce a začal s ní bezhlavě mlátit do skříně.

"Co - si - sakra - myslíš?!" vyrážel jsem ze sebe a při každém slově praštil do dřevotřískových dveří, které jasně dávaly najevo, že udeřím-li ještě jednou, rozpadnou se. Což také (když jsem nepřestal) nakonec udělaly.

Bezmocně jsem zíral, jak se mi moje poslední almara rozpadá pod rukama a hněv ze mne pomalu vyprchal. Postavil jsem židli na umolousané parkety a ztěžka se na ni sesunul. Pak jsem se rozplakal.



Všechno bylo pryč. Všechno! Nezůstal mi ani pes, ani manželka, ani děti, nezůstalo mi nic, ne, ti hamižní krkouni mi nenechali ani vlastní postel. A teď už nemám ani almaru. Kam budu sakra ukládat zboží? No řeknete mi to laskavě?

Z popraskaného rádia se linula moderní hudba. Boulevard of broken dreams… Natáhl jsem se pro tu otravnou hrací krabičku a mrštil ji skrz okno. Židle, celá poničená od mého záchvatu, sotva zvládla mou váhu a když jsem mrštil rádiem, odebrala se do šrotu za skříní.

Se žuchnutím jsem dopadl na zem do změti třísek a šroubků. To byla poslední kapka. Už jsem nemohl. Začal jsem řvát a řval jsem tak dlouho, dokud na mne nezazvonila naštvaná sousedka, ale já ji odpálkoval a řval dál a dál a naivně doufal, že tím dostanu pryč všechen žal.



Drželi mi nůž u krku. "Zaplať, hajzle. Zaplať a sežeň nám ten slibovanej matroš!" Ruce se jim chvěly v absťáku. Potřebovali to. Jasně že potřebovali. Ale já neměl. Neměl jsem ani na cigáro! A tak jsem tam jen tak poslušně stál v tmavém průchodu a mlčel. Jiní by se možná modlili. Já ne. Už nemám pro co.

A oni to v mých očích moc dobře viděli. Tu nicotu. Věděli, že když mě podřežou, ničemu tím nepomůžou. Lepší setrvávat v troufalé naději, že jim ten kokain přece jen donesu, než s jistotou vědět, že hniju někde ve stoce. Že jsem jim mimo káčka dlužil prachy za tu děvku z minula? To mi bylo egál. Seženu matroš a budeme si kvit. Neutratím ani desetník. Beztak ho nemám.

Největší hromotluk z bandy cikánů, která si mě odchytla, nějakej týpek Roko, si mě pěkně chytil pod krkem a foukl mi do obličeje svůj voňavý dech. "Zítra to doneseš. Sem. Jináč si seženem jiného dodavatele a tebe odprásknem, slyšíš, ludro?!"

Plivl mi do tváře. A já pořád mlčel. Roko mě pustil. "Tohle nemá cenu. Jdem."

Zmizeli. Opřel jsem se o špinavou stěnu podchodu a otřel si zpocené čelo. Po tváři mi zteklo něco mazlavého. Setřel jsem to prsty. Krev? Ti magoři mě vážně řízli pro výstrahu?



Doplazil jsem se domů, do rozkládajícího se bytu o dvou pokojích a jedné smradlavé vlhké koupelně k tomu. Teplá voda netekla. Pustil jsem kohoutek u umyvadla a teprve až jsem měl namydlené ruce, došlo mi, co to vlastně dělám. Umývám si ruce mýdlem. Zlozvyky z mého dřívějšího života. Do očí se mi opět prodraly slzy. Myslí se mi hnaly vzpomínky, narážely jedna do druhé a srážely mne na kolena. Moje děti, moje milované děti, kde jim byl jen konec. Měl jsem práci, měl jsem život, proč teď nemám nic?

Kopl jsem do rozbité pračky a hmátl po flašce rumu, která vévodila mé sbírce alkoholu na poličce. Žádné šampóny, vonné oleje nebo mýdla. Jen chlast. Chlast. Můj život. Moje droga. To jediný, co mi zbylo.

V rekordní rychlosti jsem láhev vyprázdnil a natáhl se pro další. Pak mě popadl amok. Nechtěl jsem být doma. Musím sehnat ty drogy nebo mě zítra rozčtvrtí. Vymotal jsem se ze dveří, v jedné ruce láhev nejlevnější slivovice, ve druhé okenu. Někdy se holt nedalo svítit.

Nakonec jsem moc daleko nedošel. Skončil jsem v parku na lavičce a hltal jeden doušek ráje za druhým. Sluníčko pokojně svítilo. To jen mou duši ovinula temnota.

Kousek od mého stanoviště si hrály děti. Zrak mi zkalil alkohol, takže jsem toho moc neviděl a přemýšlení jsem schopen také nebyl. Že se ke mě dokutálel míč jsem zjistil až po značné chvíli. Drobné krůčky odcupitaly k mé lavičce. Zvedl jsem hlavu a s šokem zjistil, že hledím do neméně vyděšených očí své mladší dcery.

Nenacházel jsem slova. Ona sklopila hlavu. Její kamarádka, stojící hned vedle, řekla: "Dáte nám ten míč, prosím, pane?"

Můj mozek se snažil bojovat s chlastem ve mně, bohužel bezvýsledně. Cosi jsem zamumlal a dál pozoroval svou dceru, modlil se, aby něco řekla. Napřáhl jsem k ní opileckou náruč a zakymácel se. Míč mi vyklouzl z ruky. Vystrašeně ustoupila zpět o dva kroky a její kamarádka se zvědavě zeptala: "To je tvůj tatínek?"

Terezka po mě vrhla roztřesený pohled svých studánkových očí. Pohled plný dětské nevinnosti, pohled, při kterém by nikdo neuvěřil, že vám může tak snadno vrazit nůž do srdce. Pak popadla míč a rozběhla se pryč. Slyšel jsem, jak na tu holku křičí: "Ne, to není tatínek!"

V tu chvíli jsem poprvé umřel. Moje srdce umřelo. Už nemělo proč co žít.



Nevím, jak jsem se dostal domů. Nemohl jsem dýchat. Ani plakat. Naděje byla pryč. Jen zrůdy se vlastní dítě zřekne.

Vrhl jsem se k policím a začal z nich strhávat láhve s alkoholem. Mrskal jsem jimi o podlahu a rozbíjel je a u toho nelidsky řval, jako raněné zvíře, které tím nechtěně přivolá supy. Moji supi ale neexistovali. Ničil jsem tak dlouho, dokud jsem nestál v kaluži lihu. Po tvářích mi tekly slzy a mísily se s hlenem a celá ta míchanice mi tekla do úst. Nepřestával jsem křičet. "Proč?! Proč?!" Padl jsem na kolena a pořezal se o střepy. Třásly se mi ruce. Co jsem to udělal? Všechen chlast na zemi! Na všech čtyřech jsem se plazil po podlaze a olizoval směs rumu a skotské. Sál jsem to jako o život a u toho kvílel, snaže se vyplavit ven bolest, která se mi usídlila v duši a bezcitně řezala a bodala a nechtěla přestat. Sál jsem tak vehementně a bez rozmyslu, že jsem polknul střepy.

Cítil jsem, jak se mi zasekávají v krku a rozřezávají trubici, vnímal jsem, jak se mi obrací žaludek a všechno jde ven a střepy zachytává a strhává sebou ven.

Ležel jsem ve směsi lihu, vlastních zvratků a krve a měl pocit, že mi to skrz oblečení a kůži prosakuje až do mozku a střepy mě řezaly do břicha, žaludek dávil a oči plakaly, ale já byl daleko pryč, titěrná loutka zničeného člověka, krčící se hluboko v nitru své duše, čekal na svůj poslední nádech a modlil se, ať mi Bůh odpustí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 3. ledna 2012 v 20:51 | Reagovat

Zoufalá duše, která se nechala pohltit tmou - to mi přišlo na mysl jako první, následovala vzpomínka na kamarádku, které se rodiče rozvedli kvůli tomu, že její otec pil a začal být paranoidní... realistické to bylo samo o sobě, ale myslím, že to vědomí, že tohle může být hnusná krutá realita, mi stahovalo žaludek o to víc.... nechápu, kam na to chodíš, jestli se jen dokážeš tak pozorně dívat kolem sebe a pak zapojit fantazii....obdiv Mal, ale to ty víš O:-)

2 moira moira | Web | 21. ledna 2012 v 16:45 | Reagovat

četla jsem s pusou otevřenou údivem. Vážně. Mal...
Ty víš, jak strašně tě obdivuji nejen za prvotřídně zpracované nápady, ale celkově za to, ja píšeš. Jsi úžasná povídkářka. Tahle povídka... je strašně smutná. Dokázala jsi ji napsat tak, že jsem ji úplně prožívala, před očima se mi přetáčel film příběhu. Smekám. Nádhera.

PS: moc se omlouvám, že jsem tu zase až po měsíci. Nevím proč.
Jsem blbá.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama