Můj krátký (ne)lidský život

8. června 2012 v 21:09 | Mal |  Povídky

1.

Horká krev mi stekla po prstech a zanechala za sebou rudou cestičku. Ledabyle jsem ji olízl a už skoro nevnímal její typickou nasládlou chuť. Jednak jsem na to byl zvyklý a především; měl jsem teď na práci důležitější věci, než koštovat krev. Fuj, co to říkám. Už jsem úplně zkažený jak ti upíři. Při své profesi jsem se kolem nich často motal, což mě mírně štvalo, protože lidi si pak mysleli, že jsem jeden z nich. A já byl mnohem horší, mnohem nebezpečnější než ty úskočný noční potvory s ostrejma tesákama.

Nechal jsem bezvládné tělo sklouznout na zem a ještě si o ně otřel nůž. Na světlém rouchu mladé ženy, kterou jsem zabil, čepel zanechala podlouhlé karmínové skvrny. Chudinka, to už si asi nevypere, ušklíbl jsem se a sebejistým krokem se vydal hlouběji do města.


Phobostera bylo třetí největší město v kraji a lidem se často pletlo s vesnicí, kde se zahajoval lovecký týden. Rozdíl byl v tom, že naše město mělo v názvu pouze jedno "r" a leželo v Brestonsku, kdežto lovecký týden se obvykle konával kdesi daleko na jihovýchodě. Kraj tak akorát pro turisty, bez šmrncu a násilí. Chcípl bych tam nudou.

"Hej ty," zavolal najednou někdo. Zpomalil jsem, ale neobrátil se. Přemýšlel jsem, jak toho opovážlivce potrestám. Ten, kdo mě znal, by si nikdy nedovolil na mne pokřikovat "hej ty". Nikdo. Ani Sayonara ne. A to byla prosím boss tohoto města, už pár desítek let. Vskutku zvláštní bytost. Povídalo se, že přišla z Lesů, zavraždila tehdejšího pána města a potom ještě pobila každého, kdo se jí stavěl na odpor. Měl jsem to potěšení se s ní setkat a při pohledu do jejích ledových očí mi bylo jasné, že protentokrát legendy nelžou. Jenže ani já nejsem žádná milosrdná sračka. Když se sejdou dva psychopatové, buď se pozabíjejí anebo dohodnou. My dva se dohodli.

Ale je těžké uzavřít dohodu s někým, kdo na vás neurvale pořvává.

Přivřel jsem oči a ponořil se do soustředění. Stačila mi chvilička. Za mnou se ozvalo pronikavé zaječení následované buchnutím, když se trestaný v křečích svalil na chodník. Spokojeně jsem se pousmál a pokračoval v cestě. Nahret, hlava všech nekalých živlů tohoto města a pravá ruka Sayonary, obvykle vykonávající špinavou práci, si se mnou sjednal schůzku ve Vykouřené špeluňce. Nejspíš po mě zase bude chtít nějakou vraždičku své konkurence, možná mě využije jen jako výhružku. Jsem totiž velice zvláštní člověk. Ovládám dávné umění iluzionistů. Můj otec byl jedním z posledních Velkých, ale byl zabit stejně jako zbytek ostatních. Lidem se zdálo, že jsou až příliš nebezpeční. Nelíbilo se jim, že iluzionisté mají moc ovládat svoje i jejich životy.

O mě nikdo nevěděl. Když se konala poslední čistka, byl jsem ještě dítě a lidé nebyli tak zvrácení, aby zavraždili nevinného chlapce kvůli domněnkám. Udělali sice chybu, ale jsem jim vděčný. Bez nich, bez touhy po pomstě otcovy smrti, bych nikdy neobjevil svoje schopnosti. Teď už je používám běžně - jako třeba před chvíli, kdy jsem na toho drzého muže seslal ryzí děs. Tajemství této iluze jsem zatím nerozluštil, ale ještě nikdy mě nezklamala. Lidé vždycky vykřikli a poté se začali různě kroutit, občas sténali, občas se jen třásli strachy. Když jsem iluzi zrušil, většina z nich se z toho nikdy úplně nevzpamatovala. A umím toho mnohem víc, než jen děsit lidi k smrti. Vytvářím různé iluze kolem sebe, takže si lidé myslí že jsem někdo jiný, umím proměnit den v noc, koně v ještěrku a důvěru ve strach. Čím jsem starší, tím více se učím a objevuji, na můj vkus však pořád příliš pomalu, jelikož nemám učitele. Ovšem nepřál bych vám, abyste se stali jednou z mých obětí. Nevyznávám příjemnou a rychlou smrt. Asi proto jsme se tak dobře shodli se Sayonarou.

Ve Vykouřené špeluňce byl vzduch na zadušení. Prošel jsem smradlavým lokálem k hospodskému a zeptal se, jestli tu na mě někdo nečeká. Kulhavý Tony mě znal a tak se na nic neptal - jen pokývl hlavou dozadu k salónku. Sešlapaná podlaha vrzala, a to dokonce i v případě, že jsem se zastavil. Radši nechci vědět, co v tom dřevě žije.

Nahret už na mě čekal, otočený čelem ke dveřím, z koutku úst se mu táhla krátká rozšklebená jizva, kterou ještě zdůrazňovalo mihotavé světlo svíčky. Automaticky jsem si v rychlosti prohlédl místnost, abych se ujistil, že nás tu nečeká nějaké nemilé překvapení. Podlaha vypadala o trochu čistěji než v hlavní části hostince, bíle omítnuté kamenné zdi byly plné skvrn od vína a jídla. Někdo tu asi nedávno pořádal hodně divoký večírek. Vsadil bych to na partu měňavců, protože do jedné ze zdí někdo otiskl kočičí tlapku, která ale jakoby se v půli pohybu měnila v něco jiného, s většími drápy. Uprostřed místnůstky stál stůl se dvěma židlemi. Usadil jsem se naproti zjizvenému muži a nalil si víno. "Co ode mne potřebuješ tentokrát?"

Nahret na mě bezvýrazně hleděl. "Na tváři ti ulpívá kapka krve," informoval mě nakonec.

Bleskově jsem použil iluzi a nechal ji zmizet. Umyju se až později, doma. "Jedna nevýznamná žena."

"Když nevýznamná, tak proč jsi ji zabíjel?"

Pokrčil jsem rameny. "Sex a násilí jdou spolu ruku v ruce."

"Užil sis s ní a pak ji zavraždil?"

"Ne že by to byla tvoje věc," odsekl jsem, "ale ano, přesně tak to bylo. A teď bychom mohli přejít k věci."

"Jistěže. Ze severu přichází zlé zprávy," zachmuřil se Nahret. "Poslední dračí vejce zmizelo z Kouřových hor a Vládce upírů pořádá Shromáždění. Povídá se, že už je příliš starý a mazaný, než aby ho někdo dokázal svrhnout. Začíná si klást podmínky, chce práva pro tu slizkou krvelačnou havěť. Nemůžeme mu to nechat projít. Jeho První, upírka jménem Raila, nemá tak vysoké nároky - alespoň prozatím. Jakožto horký kandidát na trůn by nám mohla pomoci dovnitř."

"Chceš po mně, abych našel a zabil pána všech upírů a udělal to ještě před Shromážděním?"

"Před nebo na, to si vyber sám. Odměna bude veliká. Pokud si troufáš."

Koukal jsem na Nahreta se zdviženým obočím. "Umírám tu nudou. Tohle by mohlo být příjemné rozptýlení od každodenního stereotypu. Ale zvládnu to sám, bez První."

"Mou paní by mrzelo, kdyby se ti tvá sebejistota stala osudnou."

"Klídek, upíři jsou v cajku. Do měsíce ti přinesu popel, co po současném vládci zbude."

"Odměnu dostaneš vyplacenou ve zlatě, pokud ti to tak vyhovuje. Částku si můžeš stanovit sám." Nahret vstal. "Moje paní ti důvěřuje, tak ji nezklam. Někdy nashledanou."

"Sbohem," rozloučil jsem se, ale už jsem mluvil jen k prázdné místnosti. Sayonařin pobočník byl pryč.

2.

Vrátil jsem se do svého doupěte a sbalil si věci na cestu. Bydlel jsem v té klidnější části města, což bylo vzhledem k mé povaze trochu zvláštní, ale ne nemožné - nekazil jsem čtvrti skóre a páchal zlo daleko odsud. Dostala mě sem shoda náhod. Ihned po dosažení dospělosti jsem utekl ze sirotčince a hledal vhodné místo, až jsem nakonec narazil na obchodníka, který potřeboval k ruce někoho zdatného na prodej domu. Možná už tušíte co bylo dál. Počkal jsem, dokud mi neukázal kde má schovaná všechna lejstra, a zabil ho. Poté jsem se nastěhoval do horního bytu a zbytek domu pronajal jednomu manželskému páru kožoměnců. Zatím se chovali slušně, platili nájem a neproměňovali se mi pod nosem. Jen jednou se stalo, že vraceje se z práce, zahlédl jsem na chodbě černého plápolajícího igniocera. Věřte, že když proti vám vyběhne doutnající černý pes o velikosti medvěda a z huby mu unikající drobné plamínky, ať už jste sebedrsnější, leknete se. A vystřelíte.

Všechna okna v mém bytě měla z vnitřní strany ocelové okenice a dveře byly zajištěny mnoha zámky a závorami. Přes den, když jsem spal a čerpal síly na nadcházející noc, jsem se takto zabarikádoval. Jistota je jistota. Děláte-li v branži jako já, stanete se velice opatrnými, neboť z vlastních zkušeností víte, jak snadné je překvapit nic netušící oběť ve spánku.

Z trezoru jsem vytáhl pořádný balík peněz - upíři zvaní na Shromáždění bývali obvykle mocní a bohatí, dohlíželi na upíry v určité části kraje nebo města a ti nejmocnější z nich občas i vládli městu jakožto části lidského království. Avšak tahle práce se moc nevyplácela - často se stávalo, že se ochranka nechala uplatit a rozzuření měšťané ve dne spícího upíra probodli kůlem.

Můj plán byl prostý. Počíhám si na nějakého upíra, který bude vypadat dostatečně mocně, zabiju ho a pomocí iluze na sebe vezmu jeho podobu. Potom vyhledám pána všech upírů a až nastane vhodný okamžik, sprovodím ho ze světa. Nějakou Railu k tomu vůbec nepotřebuju. V nejhorším prostě vytvořím iluzi sebe sama a sám se zneviditelním a uprchnu. Aby mi to však vyšlo, budu potřebovat ještě iluzi pachu, protože neviditelnost by mě před upířím čichem neochránila. To stejné platí pro zvuk. Náročnost neviditelnosti před upíry byla příliš velká, přímo úměrná riziku s tím spojenému. Udržet tolik iluzí v chodu nepřetržitě dá zabrat i na pár minut, natož po celé dny. Stačila by chvilka nepozornosti a přišel bych o kejhák. Radši se budu vydávat za nemrtvého, než abych se stal nenávratně mrtvým.

Na čistě povlečenou postel jsem hodil kožený vak a začal systematicky prohrabávat obsah svých mahagonových skříní, které se tyčily až ke stropu u levé stěny místnosti. Nenaplánoval jsem do detailů, jak současného vládce zavraždím - improvizace bývá mnohem zábavnější. Sbalil jsem proto jenom pár základních zbraní, které u sebe mohou upíři běžně nosit a nikomu to nepřipadá divné - několik šurikenů a docela nenápadnou dýku, která měla sloužit především na okrasu. Jen já věděl, že po odšroubování násady se uvnitř skrývá tenký, ale dokonale ostrý osikový kůl. Svěcenou vodu jsem se propašovat neodhodlal. Upíři na ni mají obzvláště vyvinuté smysly a udržovat další iluzi na maskování by mne stálo sílu, která by mi později mohla chybět. S oblečením jsem si hlavu nelámal; veškerou garderóbu si přivlastním od upíra, jehož zabiji.

Horší to bylo s jídlem. Na shromáždění se jezdí obvykle dva až tři dny před jeho zahájením, pijavice z celého království tak mají dostatek času na společenské radovánky, často spojené s velice nenápadným vyvražďováním celých vesnic ležících v okolí hradu, kde se celá událost konala. Pro mne to znamenalo, že budu Vládce muset zabít hodně rychle, nebo se každou chvíli plížit do hradní kuchyně za normální lidskou stravou, vyhrazenou pro dobrovolné chodící pytle krve. Každý upír na shromáždění má vždy po ruce svého člověka na čerstvou krev, ale to je mi platné jako mrtvému zimník. A iluze žádnou výživnou hodnotu nemají.

Pečlivě jsem uzamknul celé svoje patro a zastrčil nájemníkům za dveře lístek se vzkazem, že budu pár dní mimo město. Potom jsem si zašel do mé oblíbené hospody, kde jsem bohatě pojedl a hned se vydal ke stájím, poněvadž noc se nezadržitelně hnala kupředu a já musel svého upíra chytit dřív, než se začne rozednívat. Zapečetění ve svých rakvích jsou téměř nedosažitelní. Navíc ve tmě se lépe rozpoutá chaos, při kterém se mi bude pohodlněji vnikat do kočáru aniž by mne spatřil vozka.

Tohle okázalé cestování upírských magnátů mi připadalo jako opovrženíhodný vrchol výmyslů jejich seschlých, mocí zmanipulovaných mozečků. Bez koní by byl schopen dorazit na sraz během pár hodin, za předpokladu, že by běžel skrz půl království, ale upíři jsou - stejně jako spousta jiných mocných bytostí - neuvěřitelně malicherní. Takže místo praktičtějšího způsobu dopravy si radši koupí koně, kočár a kdejaké další serepetičky jen aby dokázali, že na to mají.

Ubožátka jedny zubatý.

S koženým vakem na zádech jsem vyskočil na svého oblíbeného hnědáka a vyrazil z městských stájí. Znali mě a věděli, že vždy platím smluvenou cenu a vracím se přesně. Pozdní večeře se mi nepříjemně houpala v žaludku, když jsem uháněl po ztichlých cestách a chvílemi jsem ji musel vyloženě přemlouvat, aby zůstala tam, kde má. Nahret mi dal tip na silnici, kudy by měl projíždět Derik Šerosvit, jedna z průměrných krvelačných můr, ne příliš vážený, aby se mohl udržet ve středu dění a zároveň natolik důležitý, aby se dostal do blízkosti Vládce a nevzbudil přitom zbytečnou pozornost. Kde přišel k tomu dementnímu jménu opravdu netuším, sedí mi spíš na sedláka, ale upíři mají od přírody dost divný vkus. Snad nebude vypadat jako hromada špatně prokrveného tuku.

Po slabých dvou hodinkách jízdy jsem dorazil do vsi. Koně jsem spolu s pár zlatými předal do péče farmáři a slíbil, že se pro něj za pár dní vrátím. Přijal peníze a beze slova jej odvedl do maštale. Na těchto vesničanech jsem oceňoval, že se nikdy na nic zbytečně neptali. Od pacholka jsem zjistil, že dnes v noci se ve vesnici ještě nikdo jiný neobjevil. Spokojeně jsem se vydal k blízkému lesu usadil se na silné větvi přímo nad kamenitou cestou. Spřežení tudy bude muset projet pomalu, aby se kola nezlámala v hlubokých dírách.

Pozoroval jsem mraky bojující o to, který z nich zakryje měsíci výhled a nepřekonatelně jsem se nudil. Spát se mi nechtělo. V nedalekém potůčku hučela voda a sem tam se k mým uším doneslo kváknutí hladové ropuchy. Z apatie mne vytrhly až líbezné tóny, které se ke mně nenápadně přikradly, obtančily stromy a roztřásly lístečky, ukojily mysl a potom mi vrazily do bubínků jako smečka zuřivých psů. V šoku jsem sebou cukl a zřítil se z dubu přímo doprostřed silnice. Zdušeně jsem zavyl bolestí. V uších mi pulsovalo, záda se obrazila o tvrdé oblázky. Dezorientovaně jsem se odpotácel na okraj lesa, snaže se vytřepat z hlavy tu děsivou melodii, která mne málem zabila. A zrovna tuhle chvíli si Derik vybral k průjezdu. Kvůli předchozímu útoku - pravděpodobně bandy zlomyslných dešťových víl, to by těm malým bestiím bylo podobné - jsem dusot kopyt nezaslechl včas; vlastně jsem si kočáru všiml až ve chvíli, kdy se objevil za zatáčkou.

Měl jsem asi tak deset sekund, abych se rozmyslel co udělám. Vůz se rychle blížil a tak mi nezbylo nic jiného, než ta nejméně efektivní varianta - zmizel jsem.

3.

"Pane, promiňte, že vás ruším, ale jsme na místě." Někdo nervózně otvíral dvířka kočáru. Téměř hmatatelně se mu třásl hlas. "Pane…"

"Ano, už jdu," zabrblal jsem rozespale a začal se rozkoukávat. Trvalo mi jen vteřinku, než jsem si uvědomil kde jsem a koho hraji. Bleskově jsem zkontroloval iluzi; díkybohu, fungovala bez chyby. Jen ten hlas zněl asi dost strašně. V té rychlosti a zmatku jsem Derika zabil dřív, než vůbec stačil promluvit. Imitovat jeho tělo nepředstavovalo problém; příjemným jsem shledal především fakt, že působil docela zastrašujícím dojmem, kruté šedozelené oči vévodily bělostnému obličeji s trochu zaobleným nosem a docela pohledný celek doplňovaly černé kadeře spadající přes vysoké čelo. Byl vyšší postavy s nijak zvlášť vypracovaným tělem, což ale upíři stejně nepotřebovali, síly měli i tak dost a pod oblečením se dá schovat všechno. Po zbrklém přepadení jsem měl všeho akorát tak dost, ale musel jsem přesně dodržet pravidla, aby celá akce neskončila fiaskem. Poté, co jsem se jako neviditelná střela vřítil do kočáru a probodl Derikovi srdce, jsem bojoval s touhou se na to vykašlat. Nakonec jsem si ho pozorně prohlédl, abych byl schopen vytvořit přesnou iluzi. Mrtvolu zvolna se rozpadající v prach jsem svlékl a vsoukal se do jejího oblečení, abych si ho nemusel pamatovat. Svoje jsem uložil k jeho zbývajícím věcem sbaleným v honosně ozdobeném kufru. Chudáček pijavice. Smetl jsem popel z Derikova těla ven do noci. Měl smůlu. Nemohl tušit, že se na něj vrhne dezorientovaný maniak zahalený v iluzi. Jistěže tušil, že něco nehraje, protože jsem nestihl zamaskovat svůj pach, ale kdo by čekal takovou zradu, zvláště když míří na tajné setkání pánů noci? Asi tak málo, jako já ten nečekaný útok na mou mysl. Dlouho jsem si přehrával celou podivnou událost dokola, ale za žádnou cenu jsem nemohl vykoumat, co mi tak podle ublížilo. V okolí Lesů se objevovaly různé nevysvětlitelné jevy, často lidé zmizeli a pokud je našli, moc z nich nezbylo nebo se zbláznili či zemřeli na neznámé nemoci, popraskala jim kůže a rozpadli se, ale ještě nikdy se to nestalo mně.

Po krátkém zvážení jsem se rozhodl, že zariskuji a ponechám si svoje tělo; šance, že si někdo všimne, že Derik je trochu vypracovanější než dřív byla minimální. Pod iluzi jsem zahrnul jen hlavu, malinko se zvýšil a samozřejmě kompletně změnil barvu kůže a připravil iluzi tak, abych voněl jako upír a nebušilo mi srdce. Navenek.

Čím méně kouzlení, tím více energie; s tímto přesvědčením jsem se rozvalil na sametových sedadlech a slíbil si, že za žádnou cenu neusnu.

Proto mě kočí musel na konci cesty budit, víte.

Dodržuje svou roli jsem se na něj jedovatě zašklebil a s noblesou (no, snažil jsem se o to) vystoupil z kočáru. Okamžitě se ke mně přihnal další poskok, tentokráte upír.

"Dovolte, abych vás uvítal v Sídle," uklonil se zdvořile. "Doufám, že jste měl příjemnou cestu."

"Mohla být horší," utrousil jsem nevrle.

Sluhův strojený úsměv zakolísal. "Dovolíte, abych vás uvedl do vašich pokojů?"

"Jistě. Zavazadla odnese vozka," kývl jsem na vystresovaného mladíka. Jak ten může sloužit pijavicím?

"Ale kdo se postará o koně?" dovolil si protestovat. Sluha luskl a už se sem přiřítil podkoní. "O vaše koně bude skvěle postaráno."

Jako by mi na tom snad záleželo.

Odvrátil jsem se od té sebranky patolízalů a konečně se pořádně rozhlédl kolem. Stál jsem na monstrózním nádvoří, ze tří stran obklopeném masivním zdivem. Ze čtvrté se tyčila brána a hradby. Na severní straně rostla k nebi neuvěřitelně vysoká věž a teprve hluboko pod ní se táhly budovy hradu. Tohle místo bylo obrovité. Ačkoli upíři mají výborný noční zrak, na zdech plály louče a já byl za to skutečně rád. Nechtěl bych někde klopýtat tmou, předstíraje, že vidím. Slouha mne provedl spletitým bludištěm nekonečných chodeb a vozka za námi s hekáním táhl kufry. Neuniklo mi, že většina pokojů se nachází v přízemí; jako by se báli vystoupat blíž k nebesům. Upírci se zkrátka rádi zdržují co nejblíže u hlíny.

Mnoho lidí - pardon, bytostí - jsme cestou nepotkali. Naštěstí. Až mne zmerčí nějaký Derikův známý, budu muset těžce improvizovat.

Pár bílých ksichtů jsme nakonec přece jen míjeli, ti si mě ale nevšímali. Bylo to zvláštní, kráčet kolem nich, s vražednou zbraní tak blízko, ale nemoci jim nic udělat. Musel jsem hrát jednoho z nich. Třikrát fuj. Sayonara si vždycky vymyslí pakárnu.

Asi po dvaceti minutách zběžné prohlídky zámku jsme dorazili k mému pokoji. Sluha mi předal klíč (pouze formalita; kdokoli z upírů by se dokázal bez problémů vloupat dovnitř, a to nejen dveřmi), popřál příjemný pobyt a opustil mne s poslední informací, že kdybych cokoli potřeboval, stačí jen zazvonit a někdo přiběhne.

Vozkovi jsem s povýšeným výrazem hodil zlatku a pak za ním přibouchl dveře. Konečně jsem měl chvíli klidu. Moje komnaty byly stejně jako zbytek hradu vedeny v megalomanském stylu. Zavazadla ležela v menší předsíňce, která volně navazovala na prostorný pokoj s mramorovou podlahou, jemuž dominovala po levé straně nadýchaná postel s nebesy, přímo magneticky volající po mé maličkosti. Uprostřed místnosti stál stolek se dvěma židlemi, podél zdi se táhla spousta skříní. Podlahu na některých místech překrývaly ručně vyšívané koberce z jihu. I v případě oken se architekt pokoušel o zázrak, ale dojem kazily těžké neprostupné závěsy. Upíři a sluneční svit, to moc nejde dohromady. Ušklíbl jsem se. V pravé části pokoje ústily dvoje dveře. Přešel jsem k těm dál od oken a zvědavě nahlédl dovnitř. Vybafla na mne koupelna, taktéž celá z mramoru. Nejvíc mě ale upoutala vana připomínající malý bazének. Toužebně jsem si povzdychl a vyšel ven. Poslední dveře nebyly ze dřeva, ale z kovu a otevíraly se mnohem hůř. Sotva povolily, do tváře mi dýchla zatuchlina. Vstoupil jsem do tmavé chodby a čekal, až se aspoň trošku rozkoukám. Zvolna se mi před očima rýsovaly stíny a já si najednou uvědomil, že přímo přede mnou leží rakev. Znechuceně jsem ji otevřel. Na bílém polstrování ležela pečlivě zapečetěná láhev neznámé tekutiny, nejspíš krev. Přibouchl jsem víko a se zvláštním pocitem opustil místnost. Když na upíry nahlížíte jako já, je to prostě jenom verbež na zabíjení, ideální terč, hnusná krvelačná stvoření. Hrát si na jednoho z nich byla netradiční zkušenost. Skutečně se dívat, kde spí…

Zavrtěl jsem hlavou a vrátil se zpátky do koupelny, kde jsem si chvíli hrál s kohoutky, načež se z nich vyvalil proud vody. Vana se začala napouštět. Páni. Vodu tekoucí v potrubí jsem zatím v celém království viděl jenom jednou jedinkrát. A ještě k tomu teplou! S trochu provinilým nadšením - přece jen, jsou to pijavice a jejich voda - jsem se blaženě ponořil do lázně. Když vychladla, vyhrabal jsem z Derikových věcí cosi, co se vzdáleně podobalo dámské noční košili (nekomentuji, upíři se chovají jako paničky) a zakutal se do peřin. Spát v rakvi jsem vážně nehodlal.

Vzbudil jsem se těsně před soumrakem, ostatní upíři ale určitě ještě vyspávali. V žaludku mi hladově kručelo a ústa jsem měl vyprahlá. Z umyvadla sice tekla voda, ale nebyl jsem si jist, zda je pitná. Raději jsem se začal oblékat, abych vyrazil na obhlídku kuchyně, když najednou někdo zaklepal na dveře. Měl jsem na sobě akorát kalhoty, což mi bylo srdečně jedno, ať už se mne dožadoval kdokoli. "Ano?"

"Pokojová služba." Do místnosti vstoupilo děvče, mladičké, určitě ne starší než já. Zlatavé vlasy se jí kroutily kolem obličeje a splývaly do půli zad. Tváře červeně žhnuly. Oči živě zářily.

Člověk.

Poklonila se a se zkušeným úsměvem, jako by to dělala předtím už milionkrát, ke mně přistoupila a odhalila šíji. "Pán má jistě hlad."

Zaraženě jsem zíral na její krk. Tahle rozkošná holka pracovala jako upírská děvka?

Za normálních okolností bych se nejspíš patlal s vymýšlením iluze, aby si myslela, že ji vysávám, ale já měl tak strašný hlad a tak málo sil!

"Ještě mám cestovní zásoby," odmítl jsem ji chladně, zpátky ve své roli.

Děvče vytřeštilo oči, ale pak se profesionálně usmála. "Jistě, pane. Omlouvám se za vyrušení."

"Přijď zítra v tuto dobu," poručil jsem stroze.

Znovu vysekla pukrle. "Jak si pán přeje." Spěšně opustila místnost.

Jen co se za ní zavřely dveře, rychle jsem se dooblékl a vyrazil ven. Překontroloval jsem iluzi, která stále bezchybně pracovala a vydal se hledat kuchyni. Chodby zely prázdnotou. Po půlhodinovém bloudění jsem konečně ucítil závan chutného jídla. Na blízku nebyli žádní upíři, takže stačilo pouze navodit efekt neviditelnosti a už jsem se nenápadně vkrádal do země zaslíbené. Oproti zbytku sídla se kuchyně zdála až všedně maličká, s očouzenými stěnami a nepočetným personálem. Prokličkoval jsem mezi kuchtíky a za chůze hbitě nakrádal každičký kousek jídla na který jsem dosáhl. S docela slušným nákladem jsem se posadil do rohu místnosti a v klidu se nasytil. Nikdo v kuchyni neměl sebemenší tušení, že tu je s nimi ještě někdo. Spokojeně jsem se zmocnil láhve s malinovou šťávou. Jako duch.

"Působivá kamufláž," zašeptal mi do ucha sladký hlas.

4.

Upíral jsem zrak do plamenů, které se divoce proháněly krbem, ale veškeré moje smysly se soustředily na mladičkou upírku, která poposedávala v barokním křesle a elegantně upíjela ze skleničky krve.

"Myslela jsem, že budete starší," prohodila Raila. "Sayonara o vás mluvila, jako by vaše spolupráce trvala staletí."

V obličeji se mi nepohnul ani sval, vnitřně jsem ale zuřil. Vysloveně jsem Nahretovi říkal, že chci pracovat v utajení, bez pomoci upírů. Ty potvory vás podrazí při první příležitosti.

Pokrčil jsem rameny. "Záleží na kvalitě práce, ne na věku."

Ušklíbla se. "Váš odpor je kouzelný."

"Mluvme k věci."

"Jistě, jistě." Postavila číši na stůl. "Domluvila jsem vám s Ro´Sothianem audienci. V místnosti budete sami, ale hned za dveřmi hlídkují stráže; jednejte tiše. A využijte momentu překvapení. On sám je mnohem silnější než skutečný Derik, natož pak vy."

"To by mě opravdu nenapadlo."

"Neplýtvejte sarkasmem, mladý pane. Ukrádá vás to o čas; a kdo ví, kolik vám jej ještě zbývá."

"Možná víc než vám," odvětil jsem, pořád zachovávaje kamenný výraz.

Raila pohodila hlavou a oči se jí zaleskly tou bezmeznou hladovou prázdnotou, kterou jsem na upírech tolik nesnášel. "Uvidíme," odvětila a lačně si olízla rty. "Dohadovat se můžeme později; teď na je načase zabít Vládce.

Počkala, až si upravím iluzi, a vyvedla mne na chodbu. "Ro´Sothianovy komnaty leží tímto směrem," kývla vpravo. "Já teď zamířím do společenského salónu, nechci aby bylo moje jméno s tou... tragédií spojováno. Pokud uspějete, sejdeme se u mne."

"Nemám v úmyslu se tu zdržovat," namítl jsem chladně.

Potměšile se usmála a odhalila vystouplé tesáky. "Jen vám předám část odměny za vaši práci. Panika nepotrvá věčně, tak buďte tak hodný a nepromenádujte se po chodbách v Derikově podobě."

Jestli se mě snažila vyprovokovat, neuspěla. Že jsou upíři samolibá kupka odkrvených mozků jsem už dávno věděl. "Jednoho dne se sem možná vrátím, abych na Sayonařino přání zabil vás," podotkl jsem ledově a odkráčel pryč. Z dálky jsem zaslechl jenom Railino zlostné zasyčení.

Strážci hlídali pouze symbolicky. Velice galantně mne prošacovali, aby zjistili, jestli třeba neukrývám v botě svěcenou vodu (no řekněte, který upír by riskoval, že se lahvička rozlije a kompletně mu rozleptá nohy?) nebo kolík, kterýžto jsem schován měl, ovšem neprolomitelnou iluzí. Vpustili mě dovnitř a netušili, že si tím podepisují rozsudek smrti, protože kdo by nechal naživu potencionální spolupachatele či vysoce nespolehlivé strážce?

Vstoupil jsem do místnosti, okované dveře se za mnou přibouchly. Ozvěna zavibrovala vzduchem a nesla se prostornou přijímací halou, v jejímž vyvýšeném středu si na honosné pohovce hověl sám Ro´Sothian. Zdálo se, že je tady sám, ale koutkem oka jsem zachytil pohyb po obou stranách místnosti; za vysokými závěsy stáli členové gardy vzpřímení jako svíce a ostražitě mě sledovali. Vypadali jako sochy, ale jejich oči se hýbaly tak, jak jsem šel já.

Předstíraje, že o nich nevím, došel jsem až před trojici schodů vedoucích k Vládci a hluboce jsem se uklonil. "Zdravím tě, Pane. Je mi ctí, že to budu právě já."

Ro´Sothian si mne změřil nic neříkajícím pohledem. "Kdo budeš?"

Popošel jsem o dva kroky dál a zhluboka se nadechl. Jestli se mi to nepodaří, jsem mrtvej. V prstech se mi začalo hromadit teplo. Upíři jsou rychlí, zatraceně rychlí. Musím si ukrást náskok. I když je to nesportovní.

"Ten, kdo tě zabije," pronesl jsem a už se rozbíhal.

Ro´Sothian vytřeštil oči.

Lusknul jsem. A modlil se.

Iluze, ano, funguje! Hradba Deriků zakrývá zmateným strážcům výhled. Lusk. Stojím u vyděšeného upíra. Lusk. Kolík. Ocelová špička. Maso, žebra, srdce. Sbohem, Vládče.

Nezabralo to ani dvě vteřiny. Proběhl jsem zástupem vlastních duchů, vlastních iluzí Derika a bodl Ro´Sothiana přímo do srdce. Stráže se sbíhali a snažili se zabíjet nehmotná těla. Rychle jsem se zneviditelnil. V nastalém chaosu, kdy upíři lkavě řvali nad hromádkou prachu, která zůstala po Ro´Sothianovi, si nikdo nepovšiml, že se dveře samy od sebe otevírají, nikdo se sem ani nepodíval.

Ač nerad, dal jsem na radu Raily a hnal se chodbou co nejrychleji to šlo. Málem jsem se srazil s gardou upírů, kteří se vyděšeně vyřítili proti mně. A pak už jsem vpadl do těch známých dveří, do místnosti plné Nifanských parfémů a jedné natěšené upírky.

Přirazil jsem za sebou pozlacenou závoru a vrátil se do své skutečné podoby. Raila se ke mně okamžitě vrhla. "Je po něm? Tak slyšíš, je po něm?!" Zdvořilostní vykání bylo pryč.

Odstrčil jsem ji od sebe a mlčky jí foukl do tváře hrstičku popela.

Rozzářila se. "Výtečně." Úlevně se rozesmála a zadívala se na mne pohledem, ze kterého mi přejel mráz po zádech. "Přišel čas na odměnu."

"Bylo mi řečeno, že částku si stanovím sám."

Raila mě ale vůbec neposlouchala. Jen se smyslně se usmála a pohyby, v nichž by se jí nevyrovnala ani ta nejlepší a nezkušenější štětka, se začala svlékat.

Celé čtyři vteřiny jsem stál jako opařený. Ona se ke mně rozešla, překrásná a tak jednoduše a neskutečně živočišná, až jsem skoro zapomněl, že je mrtvá. Jedním rychlých pohybem ze mne strhla košili a druhým chtěla rozepnout kalhoty. To mne probudilo.

"Ne."

Zarazila se, ale jen na chvilku a pak se zase začala lísat.

"Říkám ne," zavrčel jsem a důrazně se ji od sebe pokusil odstrčit, což bylo asi tak snadné, jako posunout skálu.

Nevěřícně vydechla. "Co prosím?"

"Nechci tě.

"Každý mě chce."

"Každý mrtvý tě chce…"

Ztuhle se ode mne odtáhla, v očích potlačovanou zuřivost. "V tom případě nemám jiné volby."

A zakousla se mi do krku.

Cukal jsem sebou, snažil se ji poškrábat, vymanit se z ocelového sevření, ale její démonické bílé paže mne svíraly a znemožňovaly jakoukoli šanci, že bych dosáhl na zbraň. Nestačil jsem proti ní ani použít iluzi; její jed mne během pár vteřin dočista paralyzoval. Podlomily se mi nohy a ona mne nechala sklouznout na podlahu, klekla si na mě a sála, bez ustání se krmila mou horkou krví a provokativně se po mě kroutila a vrtěla, až moje tělo začalo bezděky reagovat, protože to zkrátka byla žena, svůdná a zkušená.

Na chviličku odtrhla rty od mého krku a zašeptala mi do ucha: "Zanedlouho uvidíš, jak mrtvá doopravdy jsem."

Myslel jsem, že to nikdy neskončí. Jak mi ubývalo krve a jed se rozléval tělem, zmocňovala se mne závrať, bezvědomí. Už jsem ani neměl sílu být zoufalý. Cítil jsem, že Raila vysunuje zuby a zastavuje mi krvácení. Vnímal jsem její vzdálený hlas, který škodolibě šeptal slova útěchy. Zabiju ji, pomyslel jsem si. Pak mne obestřela mlha.

Probral jsem se obklopen nadýchanými polštáři a odérem voňavých mýdel. Mimo to jsem cítil ještě něco dalšího, sladkého a slaného zároveň, něčeho, co mne přitahovalo a zároveň se mi nesmírně hnusilo. Prudce jsem se posadil a spočinul pohledem na Raile a nějaké další ženě, které seděly na okrajích postele a zíraly na mne.

Vyskočil jsem - rychleji, než bych si myslel, že zvládnu - a vrhnul se ke dveřím, ale Raila mne pohotově zastavila a odrazila zpátky na postel. "Zklidni se, jinak se vyčerpáš ještě před svačinkou." Postrčila ke mně dívku. Ta si odhalila krk a zavřela oči.

Můj svět se náhle smrskl do jedné jediné, lahodně pulsující tepny. Civěl jsem na ni snad celou věčnost a představoval si, jak rvu kůži, jak moje zuby projíždí skrz maso a trhají svalová vlákna, jak se dostávám ke krvi… a otřásl jsem se odporem.

Tentokráte jsem Railu doopravdy vyvedl z míry. "Ty ji nechceš?" podivila se.

Zavrtěl jsem hlavou.

Upírka jako by náhle nevěděla co dělat. Nakonec poslala dívku pryč, posadila se do křesla a pokynula mi, ať ji napodobím. "Proč ji nechceš?" podivila se.

Moje zaječí úmysly na chvíli ustoupily zvědavosti. Slyšel jsem, cítil jsem, vnímal jsem, všecko všecičko v okruhu několika mil a chtěl jsem to - všecko, až na tu dívku.

Olízl jsem si rty. Jazyk přejel přes zuby; příliš ostré a vysuté než aby to byly lidské zuby.

Tak jo, tak jo. To bude dobrý.

S údivem jsem zjistil, že už necítím ten bezmocný vztek. Žádnou strašlivou touhu po pomstě. Chtěl jsem jenom pryč.

Zvedl jsem se ze židle, náhle rozhodnutý. "Odcházím," oznámil jsem stroze.

Raila skočila přede dveře a prohlížela si mne, jako bych byl špatně postavená atrakce, znetvořený voják, zrůda z panoptika. "Ne."

"Ano."

"Jen se spolu na rozloučenou napijeme."

Zhluboka jsem se nadechl. "Já nechci."

Jedním skokem se přemístila k vitríně a v dalším okamžiku už byla zpátky i se sedmičkou krve a dvěma skleničkami, pořád rychlejší než já.

Odkorkovala láhev a začala nalévat krev.

Osudová chyba.

Sledoval jsem, jak temně rudá tekutina proudí do poháru. Jak kapičky zanechávají na okrajích vínové ornamenty. Žaludek sebou zacukal, ve snaze vydávit sám sebe. Před očima mi přeběhlo tisíc andělíčků. A pak mlha, těžká, dusivá mlha. Krev…

Omdlel jsem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 malika malika | 8. června 2012 v 21:13 | Reagovat

před povídkou jsem měla ještě připraven předlouhý komentář, ale napsalo mi to, že text je příliš dlouhý a nechtělo se mi povídku půlit, takže se k tomu vyjádřím až teď:
Pokud jste dočetli povídku až dokonce, asi vás napadlo, jak je divné, že se tam za celou dobu neobjevuje ani jednou jedinkrát jméno hlavní postavy. Není to způsobeno mou debilitou ani sklerózou, má to svůj důvod. Tato povídka je jakýmsi prologem či doplňkovou povídkou pro povídku jinou, delší. Je nezbytná pro objasnění, ale chci, aby čtenář v průběhu textu pochopil sám anebo si počkal, až to objasním já. Takže si zatím musíte počkat.
P.S.: Bolí mě v krku. Je bouřka. Utekla mi múza a nic nestíhám... ale optimismus klepe na dveře, ono se to zlepší a pokud ne, tak si budoucnost vykouzlím :P

2 Anika Anika | 9. června 2012 v 8:46 | Reagovat

To mě prostě fascinuje. Vytvoříš svět, ze kterého se strašně těžko utíká. Zkonstuuješ věrohodné prostředí, děj přiměřeně vyvažuješ popisy míst a celkově to působí jako právě to kouzlo. Je to asi tak jako když člověk skočí do bazénku a zjistí, že si v něm hoví partička paúhořů elektrických nabitých elektřinou a on je jim tak sympatický, že se k němu lísají a sem tam ho poctí elektrošokem. Dokonale ho to paralyzuje a nedá šanci se dostat ven.
Jinak ta postava se mi fakt líbí. Ani v téhle povídce jí totiž nechybí ta správná dávka sarkasmu, která kdyby tam nebyla, považovala bych povídku za skutečně hororovou a nevím, jak by se mi to zamlouvalo. Ale ty škleby způsobující mi "někdo" na tváři svými poznámkami a názory, jsou něco, co mě neskutečně láká. A vážně by mě zajímal zbytek. Hltám to.
No prostě smekám, znáš to... :)
P.S. - nezapomeň říct "dále", aby vstoupil. Na iluze bacha, vyčerpávají ;)

3 malika malika | 11. června 2012 v 21:46 | Reagovat

:) Těžko to vyjádřit přes internet, ale kdybys teď viděla jak se usmívám... děkuju. Děkuju, žes na mě ještě nezapomněla. Že si čteš ty moje šílený povídky. Děkuju...

4 moira moira | Web | 14. června 2012 v 15:24 | Reagovat

myslím, že mamuti se ještě zdrží. :D
btw - nebudeš náhodou na veletrhu knih? v sobotu se tam stavím, vím, že v programu je i čtení výherců povídek a tak mě napadlo, jestli se tam  náhodou nemihneš. ráda bych tě potkala i na živo. :))

PS: omluvuju se, že nic nečtu. Ale jaksi... mamuti pořád otravují. :DD

5 moira moira | Web | 14. června 2012 v 15:25 | Reagovat

PPS: jelikož veškeré mé kontakty jsou přes net, na který se jaksi nedostávám tak často jak bych chtěla, předem se omlouvám, jestli odepíšu nějak pozdě apod. :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama