Hvozd

21. ledna 2013 v 23:31 | Mal |  Povídky
Povídka se jmenuje Hvozd, ale o hvozdu vlastně vůbec není. V podstatě to není ani povídka, ale jedna kapitola. Jelikož předchozí kapitoly jste nečetli (chci tuto povídku uveřejnit, až bude celá), asi vám začátek nic moc neřekne, stejně tak dialogy (mimochodem, opravdu příšerně napsané) mezi hlavními postavami. Mám malé doporučení: zkuste to vydržet a dočtěte se k té čtvrté a páté stránce. Tam dochází ke kolizi. Tam řeším sice překvapivý (ta povídka totiž měla být o něčem úplně jiným), ale zato ďábelsky rozkošný prvek. Tůně. Co vám evokuje slovo tůně? Synonymum by bylo jezírko, a to zní...pozitivně, mile, prostě jezírko. Ale tůně, když se nad tím zamyslíte, zní poněkud zlověstně, mysteriózně. A o tom je nakonec tato povídka. Ne o hvozdu, ne o odhalení Tristanovy skutečné identity, ale o tůních a jejich tajemství. Přemýšlím, že bych jim věnovala celou soukromou povídku, abych nemusela kazit jejich jedinečnost v téhle kapitole protkané příběhem, kterému zatím nikdo kromě mě nerozumí. Ach. Zamilovala jsem se. Tůně...

:D :D :D berte mě nadhledem, mám dnes opravdu velmi psavou a velmi povznesenou náladu, kdy dokážu cokoli jakkoli kdekoli s kýmkoli v čemkoli.... sakra víc mě toho nenapadá. Dobré náladě třikrát sláva! M. :)
p.s.: Když nad tím přemýšlím, ony to technicky vzato ani tůně nejsou. Jen zaplavené jeskynní chodby. Ale uznejte, tůně... mňam.


Nezdá se to, ale já tím hvozdem běhávala ve svých snech. Vždycky jsem se objevila na jižní straně hory, zabila pár sněžných trollů a poté seběhla sem, do pokojného klína přírody. Kolik uběhlo let... A teď jsem zde doopravdy, na místě, které jsem nikdy předtím neviděla, ale přesto jej dokonale znám. Obklopuje mě tou opojnou vůni, která vychází z namodralých květů severního ibišku, toho, co občas růstává na sněhu a přímo volá, abyste si čichli, nevinně se na vás culí a vy se tedy skloníte a přivoníte, jenže pak musíte ještě jednou a znova, protože ta vůně je neuvěřitelná a než se nadějete, slastně si hovíte v mechu a ibišek vítězoslavně a beze spěchu natahuje šlahouny, aby vás mohl zadusit, rozebrat kousíček po kousíčku a nakonec strávit.


Natáhla jsem ruku, abych utrhla jeden z těch masožravých kvítků.Tris viděl, jak zápasím s bránícími se šlahouny a raději mi přispěchal na pomoc. Až překvapivě mrštně přeseknul elfí dýkou rostlinu u kořene a s trošku posměšným úsměvem mi vložil květinu do rozčepýřených vlasů, které se mi jemným pohybem pokusil uhladit, sklouzávajíc až ke konečkům a pak ještě trošičku dál,na mou tvář, tak letmo, že jsem si nakonec nebyla jistá, zda se to stalo. A najednou na tom už nic posměšného nebylo, právě naopak. Uhnula jsem očima a poodstoupila dál od něj, příšerně zabraná do prohlížení kůry stromů. Byla na dotek hrubá, plná rýh, vykrojených časem a... Polila mě úzkost.
Rychle jsem odskočila od stromu a začala se rozhlížet. Protože ty kusy lýka, strnule visící ze zející rány trnovníku, ty určitě nevyrvala příroda. Smola ještě nestačila zaschnout. Může být blízko.
Jako bych vyslovila budoucnost, ze západní strany hvozdu se ozval šelest. Tristan pochopil, že od stromu neuskakuji jen tak pro zábavu a větřil. Bylo to trochu groteskní, ale mnohem víc vznešené. Vypadal jako vlčí kmet. Až na to, že zase tak prastarý nebyl. Kolik mu mohlo být, padesát? Pětačtyřicet, v lepším případě. Každopádně jeho prokvetlé vlasy příliš nekorespondovaly s tělem - žádný pivní žmolek nebo dvojitá - trojitá - brada, ale zároveň nebyl takové to sešlé párátko s kostěnými brýlemi. Ne, Tris je prostě něco extra a mě nehorázně žere, že nedokážu přijít na to co.
Musím říct, že těmito úvahami jsem strávila podstatnou část chvíle, kdy objekt mého zájmu a zuřivosti zatím zmerčil nepřítele; soudě dle Trisova kamenného výrazu - chlap přece nikdy nepřizná, že se bojí - asi po nás nešla obří beruška.
"Jeskyně," naznačila jsem směr ústupu.
Zavrtěl hlavou. "Co když vběhneme do pasti?"
Chtěla jsem protestovat, ale nebylo mi to umožněno, jelikož zpoza kopce se vyřítila dvojice dhálů a svižným během, špičaté skřetí nosy u země, jak snaživě čenichali naši stopu, se k nám blížili. Tris na nic nečekal a vrazil pryč, přímo k té jeskyni, protože si vzpomněl, že systémem protéká podzemní říčka, ve které by se mohl ztratit náš pach. Když prcháte před nelítostným a téměř nezničitelným temným vojákem Fairquartu, je přeci jen lepší mít špatný plán než žádný plán.
Dhálové nás prozatím nezmerčili (když jdete s nosem přilepeným k zemi, moc toho nevidíte, logika by sice říkala, aby jeden z dvojice čichal a druhý se díval, ale příroda je milosrdná a zařizuje věci tak, aby i kořist měla nějaké ty mizivé šance) a tak jsme utíkali opatrně, aby ani větvička nepraskla, lísteček se nepohnul, a s toužebnou nadějí sledovali přibližující se vstup do temnoty. Překonavši zlom světla (světla - šera. Tristan přece ve dne nechodí. Svaluje to na své oči, příliš citlivé na světlo, což mu ani za mák nevěřím, ale jako jediné to dává smysl, protože upír není - při našem prvním střetnutí jsem mu měřila tep, a jinou bytost děsící se paprsků neznám. Takže jsem zase na začátku - a konec přemýšlení, nebo zakopnu o ty neviditelné kamínky a sletím do hlubiny). Pardon, překonavši zlom světla a černého chřtánu jeskyně, která jako by pohlcovala všechen svit a se zlomyslným chichotem na něm hodovala, mě napadla taková absurdní myšlenka, že se mi Tris vlastně líbí, načež jsem zaskočená sama sebou opravdu zakopla, ale místo pádu do propasti mě zachytila studená ruka. Chvíli jsem nevěděla, jestli je to Tristan nebo nějaká příšera, ale on si mě přitáhl k sobě, dál od drolícího se okraje, který jsem v podstatě neviděla a je mi opravdovou záhadou, jak mohl on. (Na to má další vysvětlení. Že prý jak mu ubližuje denní světlo, o to lépe vidí v noci. Pchá. Kdo vždycky všechno do detailů vysvětlí, ten obvykle lže.)
"Dávej pozor," varoval mě. Trochu naštvaně. "Těm dvěma už nejspíš došlo, kam jsme šli a já nemám čas tahat malý holky z propastí."
Kdybych viděla, zůstala bych na něj překvapeně civět. Tristan - knihovník, vždy mluvící spisovným jazykem, slušný, taktní, ohleduplný - mě nazval malou holkou? Možná má alter ega...
Už mě nepustil, naopak, chytil mě pevně za paži a v běhu směroval, abych se vyhýbala vyčnívajícím kamenům a zrádným dírám, kterými bylo dno jeskyně poseté. Když jsme seběhli ze svahu a ohlédli se,spatřili jsme za námi na stropě tancovat světla. Snižovali náš náskok.
Mám opravdu divný mozek, protože zrovna v této nervově vytížené chvíli mi došla jedna věc a já šokovaně zalapala po dechu. Tristan mi tykal.
Těžko popsat, co jsem v tom momentu uvědomění cítila, ale negativní to rozhodně nebylo. Můj dechový projev však zanikl v hučení vody. Podzemní řeka byla blízko.
"Dělej, rychle," pobízel mě, pořád ve druhé osobě jednotného čísla, a znělo to z jeho úst tak hezky, že jsem mu tedy vyhověla a přidala. Zkoušela jsem, jestli by náhodou nepomohlo kouzlo, ale moje ruce zůstávaly němé. Cesta se zúžila, až před námi zůstala jen úzká prasklina. Tristan mě bez cavyků chytil za ruku a táhl za sebou jako neschopného mezka. Tahle výměna rolí mne vyvedla z míry. Narážela jsem do zdí, netuše kam kráčím a jediným záchytným bodem mi byla jeho dlaň, trochu chladná, hladká kůže s několika menšími mozoly a pevným sevřením. Kdyby mne pustil, možná bych z té tmy už nikdy nenašla cestu ven - a i kdybych nezačala panikařit, ti dhálové by mne ulovili dříve než bych se zmohla na vytvoření racionálního plánu.
Tris plán ale očividně měl. Zastavil na krajíčku řeky, která temně hučela a prorážela si cestu skalními stěnami, a než jsem se stačila zeptat, co se bude dál, ovinul mi paži kolem těla a skočil.
Proud nás uchvátil a ledová vody ochromila, alespoň mne. Tris se snažil plavat a částečně korigovat náš let - jinak se ta šílená jízda nazvat nedá - hlídal, abych měla hlavu nad vodou a já se ho držela jako klíště a drkotala zuby. Voda vířila, jak se prodírala skalami a stahovala nás dolů, chlad se rozlézal po kůži a tělo přestávalo fungovat. Obklopovala nás pravá jeskyní tma, neprostupná, ale soudě podle toho, že jsme skoro vůbec nenaráželi do stěn koryta vyhloubeného nitrem skály, Tris něco vidět musel. Proud se znenadání zmírnil a já se pustila, abych ulehčila po dechu lapajícímu Tristanovi, ale on mě zase chytil a skrze zuby procedil, že se nesmíme ztratit. Konečně se mi adrenalin nahrnul do krve a částečně zahřál zkřehlé tělo, takže jsem se ujala kormidla a pro tuto chvíli byla tím, kdo nás držel na hladině. Tris mě mlčky nasměroval ke břehu, který jsem neviděla. Tělo na těle, ruku v ruce mne přitiskl na skálu, aby nás proud neodnesl a pomohl mi vyškrábat se na skalní stupínek. Pak se vyčerpaně vyhoupl za mnou a sklepal z vlasů kapičky vody. "To byla jízda."
Byla bych mu odpověděla, ale třásla jsem se zimou a kdybych otevřela pusu, nejspíš bych si vymlátila zuby, jak mi drkotaly. Tak jsem jen kývla.
Viděl mě, do háje, jak mohl v týhle černotě vidět?! - a přisedl si blíž, ale ne úplně nadoraz, jen tak, abychom se těsně nedotýkali a váhavě, protože už to byl zase ten uťáplý knihovník, ke mně natáhl ruce, asi aby mě zahřál. Já to neviděla, jen cítila, jak rozvířil vzduch, který se spojil s kapkami vody a způsobil mi husí kůži po celém těle. Jelikož jsem prakticky necítila končetiny, naklonila jsem se k němu a dala mu tak neverbální povolení, aby dělal co uzná za vhodné. Překonal ten centimetr mezi námi a začal mi třít dlaněmi paže, jeho teplý dech mi přitom příjemně zahříval záda.Když jsem zase rozhýbala prsty a našla v nich ztracený cit, pustil mě a vyskočil. Soudě podle zvuků ze sebe svlékl košili a vyždímal ji, načež mě pobídl, abych udělala to samé. Vestu ztratil někde v řece. Vratce jsem se postavila a otočila se k němu zády. Nevím, jestli by se díval nebo ne, a nevím, proč mi na tom tak hrozně záleží. Prostě jsem se otočila, vyždímala si oblečení a zase se oblékla. Pořád příšerně studilo a lepilo se na mě, ale alespoň za mě necrčela proudem voda. Chystala jsem se znova usednout na skálu, ale Tris mě zadržel. "Musíme dál."
Zasténala jsem. "Přece za námi neskočí do řeky. Za to jim nestojíme."
"Dhálové necítí chlad. Koryto se rozdělilo,takže máme naději, že každý poplave jiným směrem a my je vyřídíme jednoho po druhém, ale nemůžeme na to spoléhat. Navíc, čím dál od téhle zpropadené řeky budeme, tím líp."
Nespokojeně jsem s ním musela souhlasit. Vykročila jsem směrem k jeho hlasu, ale málem jsem se přerazila o vyčuhující kámen. "Doprdele práce!" zaklela jsem zuřivě a mnula i naraženou nohu. "Chci zatracený světlo!"
A ono se rozsvítilo. Nevěřícně jsem pozorovala, jak Tristan z kapsy vytahuje maličkou, ale zato jasně zářící kouli.
"To je vtip? Ty máš tuhle věc celou dobu a necháš mě, abych se zabíjela o každej pitomej výčnělek co v týhle jeskyni je?!"
Pokrčil rameny. "Nemohli jsme svítit na začátku, když nám byli v patách, a nechtěl jsem tě zbytečně dráždit pomyšlením na světlo."
No jo, pan pro-všechno-mám-vysvětlení. Ale zůstal v tykacím módu. Vytrhla jsem mu luminku - tu svítící kuličku - z ruky a nevrle vyrazila chodbou, která se před námi zjevila. "Hlavně už pojď."
Šel. S pěkně zlomyslným úsměvem, který dokázal být nějakým neuvěřitelným způsobem zároveň milý. Zkrátka Tristan...
Mašírovali jsme po písečné náplavě, ve které zřetelně zůstávaly otištěné naše šlépěje. Už už se začaly ozývat modřiny a naraženiny, ale pak se za námi rozlehlo ťapotání a rázem už jsem se starala jen o svůj krk. Přidali jsme, skoro běželi, využívaje poslední zbytky sil.
"Takže co budeme dělat?"zajímalo mne. "Jak ho zneškodníme?"
"Netuším."
"Co?!"
"Copak můžu vědět všechno?"
"Jo!"
"No, tak tě asi překvapím - nejsem všeználek,"odsekl netrpělivě.
Jako na zavolanou se před námi objevil výklenek. Tris mě tam vtáhl a schoval luminku. "Buď tiše," přikázal.
"Takže máš plán, všeználku," usmála jsem se, ale on mi ucpal pusu a začal něco hledat po kapsách. Bez luminky jsem už zase nic neviděla, takže jsem jen naslouchala blížícím se krokům dhála - díkybohu byly to jen jedny kroky - a modlila se, aby Tris našel to co hledá včas.
A pak už byl dhál tady. Zavětřil náš pach, vytušil zradu - a v tu chvíli Tris vyhodil luminku do vzduchu, abych dobře viděla a vrhnul se na dhála, cosi temně zeleného v ruce. Šupinatá zrůda odrazila jeho útok seknutím, které Tristan jen tak tak odklonil. Hmátla jsem po dýce a vyrazila z výklenku, vyhnula se jedovým drápům a šla mu po krku, když v tom dhál zachroptěl a chytl se za hruď. Spatřila jsem, jak mu Tristan vráží do srdce tu zelenou věc a pak už se dhálovo tělo překotilo dozadu a zůstalo bez hnutí ležet.
Uhranutě jsem zírala na odpornou mrtvolu, ale Tristan mě prudce odtáhl pryč - vzápětí se dhálovo tělo vznítilo smaragdovým plamenem a než jsem se nadála, zbyla z něj jen hromádka prachu.
"Wow," bylo jediné co jsem dokázala říct. "Tak ještě jednou a máme to."
Tris zavrtěl hlavou. "Morverde je neskutečně vzácná. Další nemám."
"A normální dýkou..."
"...dhála neprobodneš," dokončil za mne Tristan pochmurně.
"To bude problém."
"Ano." Následovala chvíle žalostného ticha, kdy jsme každý ve své hlavě probírali možnosti. Jelikož jsem nic nevymyslela, uchýlila jsem ke své poslední zbrani - povzbuzujícímu žvatlání.
"Poradila jsem si s desítkou ožralých čarodějů, kteří po mě metali svítící kravince - neboj, poradím si i s jedním jediným dhálem." Doufám. Musím. Copak jsem tak vyměkla, od tý doby co už nepracuju jako pochůzkářka?
Tristan zvedl luminku a zcela ignoroval moji trapnou řeč. "Radši půjdeme. Ten druhý možná zůstal v řece a ta ho zanesla bůhví kam. Třeba jsme ho setřásli," zadoufal."
"Třeba..."
Pokračovali jsme tiše, ponořeni ve svých myšlenkách, které z větší části zaplňovaly představy o suchém oblečení a pořádném ohni. Zabrala jsem se do toho natolik, že jsem vrazila do Tristana, který náhle zastavil. Zakvílel. Myslela jsem, že je to kvůli mě a už jsem otvírala pusu, abych se mu omluvila, ale pak jsem spatřila původ toho všeho. Chodba před námi končila a jedinou možnou cestu představovala temná louže, čeřící se hladina okrouhlé tůně, vyplňující veškerý zbývající prostor jeskyně.
"Mrzí mě to," zabručel Tristan, "ale musíme tam."
Ucouvla jsem.
"Copak?"
"To není obyčejná tůň..." zašeptala jsem s hrůzou v hlase. "To je ta tůň."
Nechápavě zdvihl obočí.
"Slýchávala jsem o těchto tůních pověsti od pouličních kejklířů a náhodných cestovatelů. Mohou se táhnout do nitra hory, hlouběji a hlouběji. Voda v nich není ledová jako v podzemní řece, takže člověk raději zvolí tuto variantu, ale čím dál plave, tím těžší je neotevřít ústa. Tůně mají spoustu záhybů a ty doufáš, že za dalším už se nadechneš, ale místo vzduchu tě čeká jen další a další skála a voda, všude kolem tebe je voda a tobě dochází kyslík, doplavat zpátky už bys nezvládl a tak plaveš dál, protože za další zatáčkou už přece musí být konec a srdce ti začíná zběsile bušit, plíce se bolestivě stahují a ty panikaříš, chytají tě křeče a tvého těla se zmocňuje hysterie, stěny se svírají, konec, kde je konec! Ochromuje tě hrůza, a kyslík pořád není, mozek přestává pracovat a ty to víš,musíš se nadechnout, otevřít ústa, jen trošku, nadechnout se,slyšíš,musíš se nadechnout, jen trošičku, kyslík, otevřít ústa, stěny to říkají, voda to říká, copak ji neslyšíš? A tak to uděláš, poslechneš, nadechneš se, voda ti s vražednou radostí zaplaví plíce a ty umřeš, hluboko v bezedné tůni a nikdo tě už nikdy nenajde, jen jednou možná přijde povodeň a tvé nafouklé rozkládající se tělo vyplave na povrch někde u Aširských vrchů, zachytí se ve změti sítí a vyděsí rybáře, kteří si přijdou pro úlovek."
Musel vidět živoucí děs v mých očích. Musel, ale... ta v jeho byla mnohem větší. Nedíval se na mě, díval se někam za mě. "Mael," zachraptěl rozpolceně. "Kašli na pověry a skoč."
Ohlédla jsem se. Ze stropu jeskyně se spouštěl stín. Stín, v jehož středu svítily dvě žluté fosforeskující oči. Dhál. Dhál snovač. Zahradil nám cestu k řece. A vpředu byla bezedná tůň...
"Skoč tam!" zařval Tristan a strhnul mě za sebe, postavil se mezi mne a dhála. Balancovala jsem na okraji skelné hladiny a umírala hrůzou. Dhál si dával načas. Cítil náš strach a beznaděj, jakoby věděl, že radši zvolíme boj s ním než tu díru smrti. Snad to mě přimělo k činu, probudilo tu bojovnou část mne. Z plných plic jsem se nadechla - a skočila jsem.
Voda mne okamžitě přivítala ve svém chladném objetí, pořád hodně studená, ale snesitelným způsobem. Až teď, s luminkou v zubech jako podvodní loučí, pracně se snaže urážet tempo za tempem mě napadlo, o kolik snadněji by se plavalo bez oblečení, které mne zpomalovalo a kradlo mi drahocenný kyslík a síly, ale na to teď bylo pozdě. Plavala jsem, metodicky tempo za tempem a vší silou odháněla pochybné myšlenky směřující k informacím, které jsem o bezedných tůních měla. Chodbička se v jednom místě hrozivě zúžila a já měla co dělat, abych ji proplavala bez zdržení. Tempo, tempo... už to trvalo minutu, možná dvě, v mé hlavě celou věčnost a mě začínal tlačit nedostatek vzduchu na plicích, ale zakazovala jsem si přemýšlet a plavala dál, sem tam se ohlédla, jestli je Tristan za mnou a pak se mě zmocnil děs. Chodba se rozšířila a vytvořila útlou místnůstku, ze které kromě chodby jíž jsem připlavala ústily ještě dvě další cesty, dvě další díry a po vzduchu pořád ani stopy, dvě cesty, o kterých jsem věděla, že jedna vede ke kyslíku a druhá do hlubin. Jenže která...
Zoufale jsem se otočila, vyčkávaje na Tristana,který se právě vynořil z ohybu a mířil ke mně, naléhavě, vyděšeně, a vzápětí jsem zjistila proč - hned za ním se objevila zubatá dhálova hlava, v očích hlad a vraždu. Tris spatřil podvodní rozcestí a zornice se mu zoufalstvím rozšířily, těkal od jedné díry ke druhé, stejně jako já neschopen se rozhodnout, ale dhál už mu byl v patách, sápal se po něm, napřahoval jedovatý dráp k seknutí...
Na konečcích prstů jsem pocítila teplo. Rozlévalo se rychle a když dorazilo k srdci, jakousi zpětnou ránou mi z rukou vyrazily jasně fialové provazce, které k mému zděšení prolétly skrz Tristana a trefily dhála, začaly ho ovíjet a škrtit. Ta stvůra ze sebe vyrazila příšerný skřek, že i pod vodou ho bylo slyšet a začala sebou škubat, snažíc se přeříznout provazce, ale jimi proudila moje magie a ta byla mocná, mocnější než jed v drápech fairquartského lovce lidí, dhál bojoval, ale provazy nepovolovaly a pak sebou švihly, vyšlehly mu oči a zajely hluboko do hlavy. V tu chvíli se provazy přetrhly a rozplynuly, dhál se mrtvolně vznášel průzračnou vodou a Tristan - díkybohu, otřesený, ale netknutý, jako by mu ta lanka nechtěla ublížit - urazil pár posledních temp ke mně. Zmocnilo se mě zoufalství a opustily mne síly. Magie si bere příliš. Sotva jsem mohla pohnout rukou. Oči pohasínaly. Plíce se zuřivě dožadovaly nádechu. A cesta... která cesta?
Tristan viděl, jak na tom jsem. Popadl mě za ruku a zcela intuitivně, rychle a naprosto bez přemýšlení prostě vyrazil levou chodbou. Já věděla jen jedno. Musím. Se. Nadechnout. Musím. Se. Nadechnout. Musím...
Voda se valila na mou hlavu, štípala mě v očích. Vyplivla jsem luminku do výstřihu a pevně svírala ústa. Ne.
Nadechni se...
Ne!
To je ono. Zakřič! Pořádně otevři ústa a zakřič!
Ne...
My tě milujeme. My tě chceme.Patříš k nám. Jen pootevři ústa, sestřičko...
...mám?
Ano, jen trošičku, jako srkáš čaj. Jako vánek z lesů. Jen trošičku a my ti ho dáme...
...vzduch?
Ano, ano, sestřičko! Jen pootevři ústa svá a nech nás nahlédnout...
...tak tedy... ano?
"Ne!" zařval kdosi a mocným trhnutím mě vyhodil nad hladinu. Voda se rozstříkla a se zlostným hučením zabublala v tůni, ale to už mne Tristan s lapáním po dechu vlekl co nejdál, na souš. "Ne, ne, ne! Dýchej, slyšíš! Mael, sakra dýchej!"
Dávalo mi to mnohem větší smysl než ty hlasy. Jenže před očima jsem měla takovou tmu..
Někdo mě praštil do hrudníku. Znova. A znova.
...Hrk! Světlo. Voda! Vzduch!
Z úst mi vytryskla voda a se syčením se jako had odplazila do tůně. Šokovaně jsem se překotila na bok a vykašlala zbytek, který mi ucpával průdušnici. Žiju! Rozlepila jsem oči.
Stropním komínem do jeskyně proudilo matné světlo, díky kterému jsem viděla Tristana, jak se vedle mě vyčerpaně opírá o stěnu. Pracně jsem se vyškrábala do kleku a dolezla jsem ty dva nekonečné kroky k němu, chvíli hledala slova díků, ale když jsem je nenašla, prostě jsem ho objala a měla co dělat, abych se nerozbrečela. Takovouhle smrt nemám ani já na talíři každý den. "Děkuju," zašeptala jsem mu do ucha. "Děkuju..."
Objal mě také. "Ženská praštěná. "
Ignorovala jsem ho a začala rozvíjet konspirační teorie. "Kdo to kdy viděl, aby knihovník zabil dva dhály a ještě přemohl démony bezedných tůní," zavrtěla jsem hlavou a pustila ho, svalila se na zem vedle něj a pokoušela se udržet v sedě.
Strnul. "Dějí se různé věci."
"Třeba?"
Promnul si hrudník. "Projely mnou ty provazy. Viděl jsem je. Cítil jsem je." Otřásl se. "Jak jsi to udělala?"
"Netuším. To... samo."
"Proto chceš do Brëstonska? Naučit se ovládat?"
Přikývla jsem. "Kdybych to uměla, nemuseli jsme utíkat. Mohla jsem je prostě rozprášit."
Něco z temnoty v mém hlase se promítlo v jeho očích. Uhnul pohledem. "Nenech se zlákat mocí."
"Nenechám," mávl jsem nad jeho vážností rukou. Pan knihovník už se asi zase hlásí do služby. Škoda. Knihovník... kdo ví. "Já jsem na té pomyslné straně dobra."
Nekomentoval to. Nesouhlasil se mnou. Předvídal.
Bože, kdybych tak byla věděla, že předvídal správně...
Stejně bych tu duši nejspíš ukradla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 26. ledna 2013 v 13:01 | Reagovat

Ježiš to je boží! Uspokojena je moje romantická i dobrodružná duše :)
Strhující, napínavé, děsivé a neuvěřitelné. Prostě hop a člověk je v ději. Máš obrovskou slovní zásobu a díky tomu ta "omáčka" popisů není nudná nebo jednotvárná, ale naopak podněcuje fantazii a nutí číst dál a dál. Chápu tvoji euforii, tohle napsat, asi bych měla taky zatraceně dobrou náladu ;)A jo, máš pravdu. Tůně...hm.... tleskám, tleskám, tleskám a říkám ti, kašli na zveřejnění. Prostě až bude povídka celá, tak ji někam pošli. Bez srandy a přehánění, myslím to zcela vážně. Smrtelně. Já si tu knížku koupím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama