1. Strach

9. března 2013 v 9:13 | Mal |  Sny
Otvírám oči a mžourám na monitor. 9.3.2013. Březen. Hm.. Moment, BŘEZEN? CO?!
Minulý měsíc jsem asi prospala. Chodila jsem s těžkou kuklou přes hlavu a neviděla, neslyšela, jen se topila.... v tom všem. To je jedno. Ale hodí se to k tématu - zavádím novou rubriku "Sny". Chtěla jsem z nich udělat jednu povídku, která bude postupně ukrajovat tu hranici mezi snem a realitou, ale tohle je pozvolný proces a nové sny stále přicházejí, takže tomu nechám čas minimálně do maturity. Ale ty sny, aspoň kousek po kousku, vám sem hodit můžu, a začínám dnes, už tak dva tři roky starým snem. Je psaný tak, jak se stal, takže čekejte i trapné, i nelogické (i nepříjemné, i nechutné) okamžiky. Sen je sen. Nebo je něco víc?

1. Strach
Běžela jsem nekonečnou chodbou bez oken. Lil ze mě pot, ale něco mi říkalo, že pokud se zastavím, zemřu. Nejsem si jistá, jak dalece můžu tuto předtuchu pokládat za mylnou, protože se velmi brzy ukázalo, že na tom, jestli se zastavím či ne, vlastně vůbec nezáleží. Chodba náhle skončila a já proletěla skrz zavřené ztrouchnivělé dveře.


Bedny, písek, slunce. Přechod z téměř absolutní tmy do jasných slunečních paprsků mým očím zrovna moc nepomohl. A mé panice už vůbec ne. Vyděšená, beze zbraně, s čímsi za zády a ještě k tomu úplně slepá. Ani mě moc nepřekvapilo, že jsem zakopla a zřítila se na zem. Pomalu jsem se rozkoukávala a tehdy mě čekal první šok. Tedy první ne. Už asi padesátý, ale protože se mi tak pěkně kupily, tak jsem si udělala nový seznam - jen těch nejhorších. Možná jsem měla být zděšená z mrtvého okolí, ze slizké stopy, která se za mnou táhla, z krvavých louží, které ve zlatavém písku působily značně nepatřičně, nebo třeba z faktu, že jsem se ocitla na ostrově plném rozzuřených mafiánů - aniž bych tušila, jak se mi to povedlo.
Místo toho jsem ale fascinovaně zírala na své tělo. Tak neuvěřitelně pružné, opálené, bez jediného faldu, vlasy spadající mi skoro k pasu sytě černé, na rameni vytetovaný půlměsíc. Že bych utekla z islámského vězení?
Nebyl čas se nad tím zamýšlet - ani nad mým tělem, ani nad podivnostmi kolem mě. Opět se ozvala intuice. Musím odtud zmizet. Rychle jsem se zvedla a rozběhla se pryč, bez cíle, naprosto ignorujíc skutečnost, že v písku zanechávám zřetelné stopy. Překonala jsem několik dun, odhodila boty, jelikož písek v nich mi akorát znepříjemňoval už tak rozkošnou situaci.
Hlad…
Zastavila jsem se. Kdo to řekl?
Bojíš se? Bojíš se nás?
Potřásla jsem hlavou a běžela dál. Zrnka rozžhaveného písku se mi podle všeho měly zabodávat do nohou a škvařit kůži, ale nic z toho se nedělo. Přede mnou se rozevřelo údolí, duny se změnily v prašnou cestu. Dokonce jsem zahlédla i jakousi vysušenou rostlinku a kaktus saguaro. Popadla mě bláznivá myšlenka, že bych si ho utrhla, abych měla aspoň nějakou zbraň, ale rychle mi došlo, že nemám rukavice, takže bych se sama pobodala. Navíc mou šanci proti gangsterům s browningy by kaktus asi moc nevylepšil.
Dostala jsem se až ke kamenné budově. Slovo dveře asi zdejším domorodcům nic moc neříkalo, takže jsem jen proběhla pásem břečťanu dovnitř, do útrob domu. Ačkoli útroby asi nejsou správný pojem. Nebylo to ani vlhko, ani smrad. Ba naopak; poušť vykonala své a vysušené kosti mi křupaly pod nohama.
Kosti?
A krev. Která v tenkém potůčku dotekla až k mým těžkým koženým botám. K botám, které jsem před chvílí odhodila do písku. Uskočila jsem a vrazila do stěny o níž jsem byla přesvědčená, že tam ještě před chvílí nebyla. Začala se mne zmocňovat panika. Nádech, výdech. Pomalu jsem zvedla hlavu a sledovala rudou cestičku. Končila u rozsápané nohy mladé ženy, která se krčila v koutku místnosti. Na rukou jí visely okovy jako v nějakém historickém filmu. Polohlasně jsem zaklela a rozběhla se k ní, ale v tom se za mnou ozvaly kroky a v příští sekundě už jsem ležela na zemi, hlava mi třeštila a čísi silné ruce mě držely v ocelovém sevření. Než jsem se nadála, spoutali mě a surově hodili před sebe na podlahu. Sykla jsem bolestí a mžourala na své přemožitele.
Jakmile se mi přestali andělíčkové míhat před očima, poznala jsem, že se jedná pouze o jednoho muže a ne dva, jak jsem se mylně domnívala. V ruce držel pistoli a nepěkně se na mě šklebil. Měla jsem chuť na něj vypláznout jazyk, ale po krátké úvaze jsem od toho raději upustila. Přece jen, život máme jen jeden.
Ten muž byl vysoký, snědé pleti a černé vlasy mu lemovaly obličej jako pekelná svatozář. Nemluvil. Jen se díval těma chladnýma prázdnýma očima.
V té chvíli jsem pochopila, že i kdybych na něj ten jazyk vyplázla, nic to nezmění.
"Kdo první?" zeptal se tiše. A když nedostal žádnou odpověď, prostě na mě namířil a zmáčkl spoušť.
Ani jsem nestačila zavřít oči. To až pak. Jenže se pořád nic nedělo, neumírala jsem, nezmítala jsem se bolestí v kaluži krve... Rozlepila jsem víčka a podívala se na něj. Ach. Ten blbec zapomněl odjistit zbraň.
Rozklepala jsem se od hlavy až k patě; celá jsem se nekontrolovatelně třásla, ani vlásek na hlavě tomu neušel. Nechci umřít. Ne tak brzo. Ne bez rozloučení. Klečela jsem na zemi, troska s krásným tělem, a žebrala o milost.
Skoro podvědomě jsem slyšela, jak konečně odjistil pistoli. Zhluboka jsem nasála vzduch do plic. Teď to přijde. Dozvím se, co je na druhé straně. Nicota, Bůh, peklo, další život? Uvidím. Náhle jsem pocítila zvláštní klid. Přestala jsem se třást. Hrdě jsem zvedla hlavu a podívala se zpříma do hlavně. A on vystřelil.
Nevím co přišlo dřív, jestli zvuk výstřelu nebo kulka, všechno se stalo hrozně rychle. Nad srdcem jsem pocítila prudkou bolest a zhroutila se na bok. Stačila jsem zaslechnout zděšený ženský výkřik - nevím zda můj či té druhé vězeňkyně - a pak jsem se propadla do tmy.
Myslela jsem, že zmizí ta bolest. Na kratičkou dobu se tak skutečně stalo, ale potom se vrátila a byla ještě opravdovější, než předtím. Tma zakolísala a pak se rozprskla a její kousíčky se postupně vypařovaly. Pořád jsem se nacházela v absolutní černotě, ale už byla jiná, více skutečná.
S námahou jsem otevřela oči. Zamlžený obraz, víčka slepená krví a pískem. U srdce mě píchalo, ale žila jsem. Žila. Sáhla jsem si na ránu -
Zazvonil budík. Konec, šlus. Cosi mi zběsile bušilo v hlavě. Posadila jsem se na posteli a zjistila, že se ještě pořád držím za srdce. Tentokrát však žádná rána po kulce. Jaké překvapení. Padla jsem zpátky do polštářů a snažila se uklidnit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 9. března 2013 v 10:52 | Reagovat

ježiš ty jsi ale brutální...respektive tvoje sny. Nedivila bych se, kdybys pak byla celý den mimo. Dech se mi zadrhával, jak jsem četla, a říkala jsem si, kdy zas přijde nějaká pecka do žaludku. Přišla. Ono být zastřelený není úplně příjemný. Ten svíravý pocit...vždyť víš. Ty to umíš.
Ten nápad se mi moc líbí. Kdekdo říká, že sny jsou jen jakousi odpovědí na realitu, nebo její metaforou. Sepsat si ty sny a někdo je přečíst, možná by tě poslali do blázince, protože by v nich vyšťourali i to, co tam není. Ale je to geniální.

2 moira moira | Web | 13. března 2013 v 14:23 | Reagovat

páni, páni, páni, zase píšeš! Budu si na to muset najít čas, jen to tak drž dál!! prosíím! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama