2. Ebola

3. dubna 2013 v 20:03 | Mal |  Sny

Čas, čas.... sakra. Zmizel z dohledu.

"Kam to letíme?" ptala jsem se zmateně. "Vždyť Londýn už jsme přeletěli! Tohle je Atlantik."
"Zpívej s námi a neděs se, máme soukromé letadlo, né? Chtělo se nám do Brazílie, tak letíme do Brazílie. Chytat lvy."
"Ale v Brazílii lvi nežijí," pokusila jsem se chabě protestovat. "To musíte otočit do Afriky."


"Hurá do Afriky!" zahřímala halasně moje spolužačka a zmizela mi z dohledu. Tiše jsem si oddechla. Žádná Brazílie. Nebo to dopadne jako posledně, kdy jsem bojovala s ebolou a těmi klíšťaty. To bylo tak odporné… když vám to vypovím, neuvěříte. Ale zkusit to můžu, ne? Času je sice pořád míň a míň, zatím se však nacházím mezi živými. Velké privilegium, nemyslíte? Tenkrát jsme přistávali na soukromém letišti poblíž Ria de Janiera, když to všechno začalo. Sotva se schůdky dotkly země, přiběhla k nám tlupa malých otrhaných dětí, prosili o peníze, jídlo. Pod ušpiněnými svršky se jim rýsovaly podivné boule. Než jsme se nadáli, jedno z nich na nás začalo zvracet krev. Místní ochranka nás bleskurychle poslala do karantény a děti zabili. Prostě je postříleli. Po několika dnech náš tým propustili a my se konečně mohli věnovat naší činnosti, prozkoumávání nově objevené pyramidy, která se zčistajasna zjevila v srdci pralesa. Lezla jsem po troskách a odsekávala liány, když někdo zaječel, podle hlasu jsem typovala Katie. Rozběhli jsme se k ní. Stála se zavřenýma očima u vchodu do podzemí, pod nohama se jí válela zlatá soška nedozírné ceny. Natahovala od sebe paži jako by se od ní snažila být co nejdál, což, jak už vás asi napadlo, s vlastní rukou moc dobře nejde. "Co je, co se děje?" pokoušeli jsme se osvětlit situaci, ale Katie nereagovala, jen si zdravou rukou zakrývala oči. A ta druhá... Podívala jsem se blíž a měla co dělat, abych nezačala zvracet. Maso pod loktem jí zfialovělo. Na kůži se objevily strupy podobné hadím šupinám. Žíly naběhly a hekticky pulsovaly a v jejich středu dřepělo obrovské klíště a sálo a sálo. Pokud to vůbec bylo klíště. Ta věc svou velikostí připomínala sešlapaný golfový míček, který někdo nabarvil načerno a pak k němu přilepil čtyři páry zrůdných nohou. Díky té monstróznosti se daly zahlédnout i hmyzí oči. A kusadla, částečně vyčuhující z potrhané kůže.
Naprosto u vytržení, jako při nějaké zvrácené hororové seanci jsme sledovali, jak si Katie mechanickými pohyby sundává tričko a odhaluje svá záda. Nestačili jsme odvrátit pohled. Ne že by nás to nenapadlo, ale to už je taková lidská vlastnost. Když vjíždí auto na červenou do přechodu, kde zrovna klopýtá babička s berlemi, víte, že to nemůže dopadnout dobře. Víte, že vás potom budou v noci tížit sny. Víte to - a stejně se díváte. A my se taky dívali. Sledovali jsme, jak tam sedí a hodují, přišpendlení k její kůži v euforii, kterou způsobí jen horké lidská krev. Blaženě se živili, desítky, možná i stovky těch děsivých krevsajících stvoření pocházejících z nejtemnějších hlubin pekla.
Takové ticho v pralese ještě nikdo nezažil. I opice utichly.
Polkla jsem. Char-Asíd, vedoucí naší skupiny, se na mě podíval s hrůzou v očích. Celou dlouhou minutu se nikdo nepohnul ani o milimetr. Pak se ozvalo srknutí. Jako na povel jsme ze sebe začali strhávat oblečení a s obličeji zkroucenými hnusem se pokoušeli shazovat ty bytosti, kterými se naše těla jen hemžila. Úkol takřka nadlidský. Blbě se zbavujete příšerek, když se jich štíte dotknout.
Myslím, že to byly právě tyto ohavné formy života, co do nás vpustily nákazu. Naskákali jsme do džípů a ujížděli džunglí jako splašení. Kdyby před nás tehdy někdo postavil barel kyseliny a prohlásil, že to ty tvory zabije, naskákali bychom tam. Nedalo se s nimi nic dělat, jen počkat, až nám je v nemocnici opatrně odstraní. I tak mi na zádech chyběly sem tam kousky masa, jak se odmítali pustit.
Tímto expedice neslavně skončila a my se chtěli hlavně co nejdříve dostat pryč od pralesa, do Evropy, naší krásné prosluněné Evropy, kde člověk dokáže klíště zahubit kouskem vaty a mýdla. Jenže na letišti už mezitím umírali lidé.
Mozek…
Odpočívala jsem na lavičce. Vedle mě se zrovna zhroutila mladá letuška. Ebola si nevybírá. V letištní hale to páchlo smrtí. Vláda to tady uzavřela. Hezky nás nahnali dovnitř a čekali, až pochcípáme jako krysy.
Sežereme ti mozek…
Hlodali. Prokousávali se šedou kůrou a mlaskali si přitom. Hlava se mi motala čím dál víc. Zrak se mlžil. Vykašlala jsem trochu krve a otočila se. Uprostřed haly bylo rušno. Někdo se s tupým žuchnutím sesunul k zemi. K ležícímu tělu přistoupil muž, došel až k hlavě… a dupl.
Šokovaně jsem zalapala po dechu a přes horečnatou mlhu si v mysli srovnávala skutečnosti. Ten chlápek, s hromadou kožených náramků, že mu pomalu nešlo vidět ruce, té - pravděpodobně už mrtvé - osobě prostě rozdupl lebku. Kosti zapraskaly a švy se od sebe odchlíply. Z černé díry se vyvalila šedá kašovitá hmota připomínající shnilou houbu a s tichým "čvacht" se rozplizla na podlaze. Do nosů nás udeřil odporný zápach tlejícího masa.
Sotva jsem se stačila naklonit za sedadlo a už jsem dávila ven oběd. Oběd… vážně jenom oběd?
Už nikdy, nikdy, nechci vidět svůj žaludek plavat.

Pravda, u tohoto konce bych nechtěla být. I když přesto… co by se stalo dál? Vyzvracela bych žaludek a potom bych umřela? Co by se stalo poté, co bych umřela? Zase bych se probudila, tak jako vždycky? Proč se noc co noc ocitám pořád blíž smrti?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anika Anika | 6. dubna 2013 v 8:58 | Reagovat

Tak tohle je brutální. Nechutné, odporné a vážně děsivé. Jako vystřižené z hororu. Myslím, že bys měla míň číst. Ale pak bys tak brilantně nepsala... Ty víš, co teď bude následovat - že jsem se nemohla odtrhnout, ačkoliv se mi zvedal žaludek a fakt se mi chtělo odvrátit oči. Jsi úžasná. Ale přála bych si, aby tě tak hrozné sny v noci nepronásledovaly.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama